Článek
Český lev slaví třicáté narozeniny. Co to pro vás znamená?
Obrovský úspěch, že s námi přes veškeré potíže zůstal. Nás otců zakladatelů, které shromáždil Petr Vachler, bylo skutečně pár. Bohužel už jich několik nežije. Jan namátkou – Jaromil Jireš, Karel Kachyňa, v čele akademie byli například kameraman Miroslav Ondříček nebo režisér František Vláčil.
Ani jsem si nedokázal představit, že Český lev třicet let vytrvá. Nejen že si získá renomé, ale rozkročí se do celé audiovizuální tvorby. Tenkrát jsme neměli tušení, do jaké míry například ostatní televize začnou participovat na tvorbě, a už vůbec jsme neměli ponětí o vzniku různých platforem nebo internetového vysílání.
S jakým cílem jste před třiceti lety Českého lva zakládali?
Tenkrát bylo třeba podpořit filmovou tvorbu. Nebýt tehdy České televize, byla by v rozkladu. Barrandov nemohl fungovat dál ve státní podobě, ostatně celý státní film nemohl existovat, takže bylo potřeba nějakým způsobem českou kinematografii zachránit, především pro veřejnost. Šlo o jakousi kopii filmových cen, které se už tehdy předávaly ve světě. Oscara úplně okopírovat nelze, ale kupříkladu ve Francii mají Césara, začínaly i Evropské filmové ceny.
Zorganizovali jsme podobenství toho, co tehdy běželo či začínalo v ostatních evropských státech, s důrazem na podporu kinematografie ve všech podobách. Nejdříve té národní, ale potom vzhledem k častějším koprodukcím i evropské.
Jak se během té doby Český lev proměnil?
Začínali jsme, jako v jiných zemích, s oceněním hraného filmu a jeho zásadních profesí. Hodnotily se herecké výkony, zvuk, střih, hudba nebo práce architekta. Dnes už je kategorií víc, protože audiovizuální svět je proměněný, výrazně bohatší. Museli jsme se s tím vyrovnat.
Nyní Český lev zahrnuje celou audiovizuální výrobu i tvorbu, tedy nejen hraných filmů, ale i dokumentárních, animovaných a krátkých filmů, studentských, a zejména televizní dramatickou produkci. Mnohem větší počet kategorií trošku sice zatěžuje průběh slavnostního večera, ale musíme jít s trendem.
Proč si myslíte, že letos musí akademici posoudit rekordní počet děl, sto dvacet devět?
V loňském roce se střetlo několik vlivů. Covid odsunul i o rok celou řadu premiér a natáčení. Omezil rovněž výrobu, za rok 2021 jsme respektovali i premiéry, které se odehrály online, protože do kina se prostě nemohlo. O to víc se proto zvýšil počet premiér, a to i dokumentů a krátkých filmů, které se posunuly na rok 2022.
Dalším vlivem je podpora tvorby v České republice Fondem kinematografie, který přináší producentům základní financování mnoha projektů. Naučili se s fondem jednat, respektive žádat včas a kompetentně, což se projevuje také na kvantitě výroby.
Jiným důležitým vlivem jsou televize, a to nejen přímo v oblasti vlastní tvorby, někdy nejen dramatické. Například u České televize jde již o třicet let známý fenomén, neboť se velmi výrazně angažuje ve výrobě celovečerních a dokumentárních filmů. K tomu přistoupily i další televize, v současnosti s nebývalým objemem především seriálové produkce. To vše přináší počet nových děl.
A pak je tu ještě jedna věc, na kterou se trochu zapomíná a která souvisí se zvýšenou orientací televizních vysílatelů na hranou tvorbu ve všech jejích podobách. Má totiž velmi pozitivní vliv na celou filmařskou obec. Poskytuje uplatnění pro mnoho profesionálů, což je skvělé. Zvyšuje se tak jejich připravenost a schopnost dělat další filmy i samostatně, neboť mohou nepřetržitě pracovat v oboru. A to je velmi znát. K tomu pak přistupuje stále větší schopnost producentů navazovat různé koprodukce včetně mezinárodních.
Mluvíte o kvantitě. Můžete vůbec mluvit o kvalitě?
Určitě ano. Myslím si, že zrovna letos ve všech kategoriích nominované filmy patří opravdu k velmi dobrým. Ostatně u krátkých filmů máme loňskou zkušenost, kdy se film Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyen dostal do užší nominace na Evropskou filmovou cenu. To je jasný důkaz kvality, protože prodrat se tam tím obrovským množstvím děl z celé Evropy, to je opravdu velký problém. A hlavně úspěch.
Filmů je hodně. Mají akademici vůbec šanci vidět je všechny?
Někteří rozhodně ne. Považuji za obrovský úspěch, když první kolo hodnotilo sto osmdesát tři akademiků. Příjemně mě to překvapilo. Existuje totiž racionální důvod, proč polovina členů hlasuje a druhá z různých důvodů nemůže. Buď kvůli pracovnímu vytížení, anebo jsou sami nějak zainteresovaní v nominovaných dílech. Ve druhém kole ale bude hlasovat víc kolegů, protože někteří už budou mít volnější ruce.
Kdo vlastně může být akademikem?
Kromě jádra, které tvořilo na začátku asi padesát lidí, přibývají každý rok akademici tak, že získají Českého lva nebo mají již více nominací, eventuálně získají Oscara, národní filmové ceny nebo Evropskou filmovou cenu. Členství bylo například automaticky nabídnuto Markétě Irglové, když získala v roce 2008 Oscara za píseň Falling Slowly z filmu Once. Když kývla, stala se akademičkou. Tím se také řady akademiků výrazně omlazují, nás seniorů je míň a míň.
Co byste popřál Českému lvu?
Aby i nadále prosperoval. Aby se mu s dobou a rozvojem dařilo držet krok, což není vždycky jednoduché. Ale nesmí reagovat úplně rychle, protože ne všechny novinky v kinematografii vydrží navždy.
Čeští lvi: Nejvíce nominací získal Arvéd. Divákům se nejvíce líbily Devadesátky
Petr Vachler: Z lidí se mě zhostil pocit zmaru
Mohlo by se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Rudolfinum