Pražské Quadriennale: dýchající jehly, mizející hmota, nahota a úzkost

Své představy o dramaticky se měnícím se postpandemickém světě, plném ekologicko-společenských rozruchů, pojal každý z národních týmů jinak. Společná jim je jistá forma stísněnosti.

Hlavní ocenění, tzv. Zlatou trigu, získal v konkurenci téměř 60 zemí tvůrčí tým Kypru. Úspěch zaznamenal také český vizuální umělec David Možný s prací Limbo Hardware. Dostal dvě ceny, včetně té za nejlepší koncept.

„Nejsem z divadelního prostředí, pohybuji se v galeriích. Dělám hlavně počítačovou animaci. Před osmi lety jsem si udělal skicu toho, co vidíme dnes, následně jsem realizaci představil v brněnské Fait Gallery, kde si toho někdo z Quadriennale všiml. A vyzval mě, ať to přihlásím do dalšího ročníku,“ řekl Právu David Možný.

Všechen materiál pro rozličné filmové scény, které natěsnal vedle sebe, posbíral v Brně. Výtah zachránil z fabriky krátce před jejím zbouráním, okna se žaluziemi objevil v rušícím se openspacu a hrací automat koupil z druhé ruky.

Každá scéna je asi čtyřicet centimetrů široká. Její stěny se doslova dotýkají vašich ramen, když vstoupíte dovnitř. „Mými oblíbenými tématy jsou dystopie a vyprázdněný prostor. Jsem jen pozorovatel a toto jsou kulisy, v nichž se asi odehrávají naše životy. Já si beru jen povrch té reality. Scéna ožije, až když do ní vstoupí návštěvník,“ dodal.

Fronty se stojí před portugalskou instalací. Dovnitř zve dýchající nábytek pokrytý tisícovkami šicích jehel. Nad ním visí šedý mrak, který se také nepatrně hýbe. Uvnitř oranžového, leskymem pokrytého bunkru, září zvláštní květy.

„Mým tématem byl po covidu dotyk. Tedy něco, čeho se nám nedostávalo. Ztráceli jsme tělesnou aktivitu, ale i přirozené propojení s vlastním tělem,“ vysvětluje jedna z autorek Ângela Rocha.

Pět lidí na tom pracovalo měsíc a půl. Šest hodin denně: „Použili jsme asi sto kilogramů šicích jehel. Mrak i pracovní stůl symbolizují mentální prostor, proto se pohybují. Spojují je blesky, tedy jakýsi výboj společných myšlenek.“

S parádním nápadem přišli Slováci. Místo toho, aby něco na místě dotvářeli, tak jejich šedý bunkr mizí přímo před očima. Jedno polystyrenové zrnko za druhým padá na zem, odkud musejí hromádky pravidelně odklízet. A mají s tím dost práce.

„Je to mateřská hmota, ve které se usídlil život. A ten rozšiřuje svůj prostor tím, že požírá hmotu kolem. Na konci z toho možná nezůstane nic. I ten život, který představují performeři, zanikne,“ popsal Peter Kočiš z košického Divadla Na Peróně.

PQ ukazuje tvorbu 2000 umělců působících v oblastech scénografie, performance, designu, architektury či vizuálního umění. V jednotlivých halách rozhodně nevynechejte Brazilce, Chorvaty, Nory, Japonce, Francouze, zajímavý koncept domácího divadla uvádějí Dánové. Studentská sekce se představuje pod širým nebem mezi halami tržnice.

Autorkou oceněné libanonské instalace Puzzles (Skládačky) je Mara Ingea, absolventka režie alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. V díle odráží realitu domovského Bejrútu.