Peter Sarsgaard: Do mladé generace vkládám naději, do svých vrstevníků už tolik ne

Pro mě není vůbec politické říct, že se rozdělujeme do stále menších a menších skupin. Takhle funguje autoritářství, že se někdo cítí velký a někdo jiný malý. Pokud jste v bezpečí, držíte se záchranného voru a možná je vám trochu líto jiného člověka, který se vedle vás topí.

Vůbec se necítím příjemně, když je mi teplo, a přitom vím, že ostatním je zima. To podle mě není politický výrok, ale ryze humanitární.

Nevím, zda z toho, co jsem řekl, dokážete uhádnout, koho jsem volil za prezidenta. Asi byste řekli, že jsem nevolil Trumpa. Ale ani Biden není můj člověk. Politika pro mě není tak zajímavá, proto jsem se stal hercem.

Lidé umí z mnoha věcí udělat politickou záležitost, ale to jde mimo mě. Nejsem herec, který se vyjadřuje k politice, ani když získám nějaké ocenění. Svou práci považuji za reprezentaci lidstva v celé jeho složitosti. Herectví představuje dobré, špatné, nečestné, cynické i osvícené osoby.

Pokud si zvykneme na umělou inteligenci nebo filmy pornografického typu, které nemají hluboce prokreslené postavy, začneme si, a to se týká zejména mladých lidí, myslet, že to je ten život. Že takhle vypadá sex nebo nějaký hrdina. Já se snažím ztělesňovat realitu.

Hodně čtu a v roce 1989, kdy jsem končil střední školu, byl Václav Havel samozřejmě světový fenomén. Přečetl jsem si několik jeho her.

Když jsem se chystal do Varů a přemýšlel o tom, co během řeči zmíním, snažil jsem se najít citát z jeho knihy o totalitarismu Moc bezmocných. Pak jsem ho dohledal a říkal jsem si: to je přesně to, co chci říct.

Václav Havel často hovořil o stejných věcech, ovšem pokaždé jiným způsobem. Nejvíce na mě zapůsobil svou ochotou obětovat se pro vyšší dobro.

Nemyslím si, že by to samé udělali dnešní antitrumpovci nebo americká levice. Třeba hippies poměrně zbohatli a o svůj majetek by nechtěli přijít. V klidu si teď popíjejí své cappuccino. Nechtěli by se dostat za mříže, ani na krátkou dobu. Havel přitom zvolil vězení před exilem.

U svých dcer vidím svolnost trpět, ačkoli s námi vyrůstaly v příjemném a pohodlném prostředí. Jejich budoucnost je v sázce a to ony dobře vědí. Do mladé generace vkládám naději. Osobně vím, čím si prochází.

Do svých vrstevníků už tolik nadějí nevkládám. Slýchám od nich, že chtějí opustit zemi. Spojené státy přitom nesou obrovskou zodpovědnost. Máme jaderné zbraně, silnou ekonomiku, která je dominantní na řadě míst ve světě. Za naši zemi má smysl bojovat, i když přesně nevím, co ten boj obnáší. Určitě ale začíná odložením cappuccina.

Byl jsem silně věřící, v dětství jsem sloužil jako ministrant. Chodil jsem do chlapecké katolické školy a na střední byli mí hrdinové jezuité. Jeden kněz z Itálie mi ukázal italské neorealistické filmy. Kinematografie mě zajímala už předtím, než jsem se stal hercem. Náboženství pro mě tedy byla cenná zkušenost.

Jednoho z mých oblíbených amerických novinářů Jeremyho Scahilla velmi ovlivnilo Katolické hnutí pracujících (komunita založená v roce 1933, jejímž cílem je žít v souladu se spravedlností a láskou Ježíše Krista). A Scahill je svým způsobem politickou personou, jakou jsem i já.

Milovat své nepřátele je komplikované heslo. Neznamená, že všechno, co dělají, je v pořádku. Spíše se nám snaží říct, zajímejte se o to, co činí, a neignorujte je. Snažte se přijít na to, proč dělají to, co dělají. Tohle je herecký úkol. Neztvárňuji jen ideální lidi.

Když někoho potkám, pokládám mu spoustu otázek. Čím jste slavnějším hercem, tím jste míň a míň neviditelným pozorovatelem. Jsem jedináček, žil jsem na řadě míst a seznámil se s nejrůznějšími druhy lidí, kterým jsem naslouchal. Dříve jsem s oblibou chodil sám do restaurací a jen poslouchal cizí rozhovory.

To byla pro mě ta pravá škola, já jsem byl hrozný student.

Skutečné postavy bych raději nehrál, ale scenáristé je zkrátka píšou. Naprosto nesnáším, když mám hrát někoho, kdo žije. Vůbec nejnáročnější pro mě bylo ztvárnit Roberta Kennedyho (bratra bývalého amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho hrál ve filmu Jackie z roku 2016).

Pokud se ale film odehrává v novinářském prostředí, docela mě to jako herce zajímá. Než jsem se stal hercem, zabýval jsem se tvůrčím psaním. A to se rozhodně odráží v mém hereckém způsobu, na scénář mám vždycky svůj názor. Žurnalistika je podle mě vznešené a nesmírně důležité povolání. Někteří mí blízcí kamarádi jsou novináři a cítím k nim velký respekt.

Pro mě je velmi těžké koukat na své někdejší já, protože si myslím, že se časem v herectví zlepšuji. Když se dívám na své dřívější filmy, má přítomnost na plátně mě dost rozptyluje. Souhlasím s vámi, že právě teď je ten film relevantní. Kdybych byl schopný přenést se přes své ego, zhlédl bych ho znovu. Víte, já se na sebe nerad dívám do zrcadla a ten snímek by mě zajímal víc, kdybych v něm nebyl.

Chtěl jsem uvést film se společenským přesahem. Přitahují mě projekty, které něčím přispívají do veřejné diskuse, jako seriál Absťák, který vypráví o farmaceutické lobby (konkrétně o opioidové epidemii ve Spojených státech, jejíž první vlna vypukla na konci devadesátých let, kdy lidé zneužívali léky na předpis proti bolesti).

S každou rolí to mám jinak. Pokud bych kupříkladu měl hrát neurochirurga, zašel bych se podívat na operaci mozku. Ne proto, že bych se snad chtěl naučit, jak se provádí. Asi nechcete, abych vám operoval mozek.

Musel bych ale poznat atmosféru takového prostředí. Třeba by se ukázalo, že jsou při tom lékaři rozptýlení, během zákroku si zpívají písničky od Charli XCX (dvaatřicetiletá anglická popová zpěvačka, držitelka tří cen Grammy) a povídají si o úplně jiných věcech, pokud všechno probíhá, jak má. Je zkrátka dobré se na roli takto připravit, s čímž by Anthony Hopkins jistě souhlasil.

Znalost vlastních replik je přitom víc, než co jsem zažil u většiny herců. Pracoval jsem s mnohými, kteří své věty sotva uměli. Pokud je zvládnete odříkat, zatímco smažíte omeletu a přijímáte objednávky na další jídlo, evidentně je umíte dobře.

Myslím, že se Hopkins snažil říct to, že herectví nemusí být těžké, a přitom za něj dotyční berou zásluhy. Je to jednoduché, přesto s ním má spousta lidí problém. Vedle naučení se dialogů je pro mě herectví taky o tom být v pohodě. Nervozita je na hercích znát a přiměje je na plátně dělat věci, které diváky ruší od příběhu.

Hrát jsem začal v opravdu skvělém období americké kinematografie, i když ne v tom nejlepším, kterým patrně byla sedmdesátá léta. V devadesátých letech to přesto nebylo vůbec špatné.

Vezměte si snímek Kluci nepláčou z roku 1999, v němž jsem hrál po boku Hilary Swankové a Chloë Sevignyové. Nikdo z nás nebyl hvězda, a přesto na ten film chodili lidé ve velkém do kina. Já přitom do té doby hrál v titulech, které skoro nikdo neznal.

Když vidím dnešní mladé americké herce, říkám si, jak složité je pro ně se prosadit a dostat se do nějakých smysluplných filmů. Naše vláda kinematografii finančně nepodporuje, natož obecně umění. Spolupracuji na spoustě snímků, které se natáčejí mimo Spojené státy. Ne proto, že bych v Hollywoodu natáčet nechtěl, ale zkrátka proto, že to tam usychá.

Rád dělám televizní projekty, ale nerad natáčím víc než jednu řadu seriálu. Stává se to pak jednotvárným, já přitom vyhledávám rozmanitost. Přál bych si takový nebýt, protože bych měl mnohem snazší život. Víc času trávím s projekty na jejich počátcích než na koncích.

Záleží, v jaké životní fázi se nacházím. Někdy samozřejmě beru role kvůli penězům. S manželkou se v práci střídáme. Když se chce věnovat umění, vydělá si tím opravdu málo a já ji podporuji. Říkám tomu zabít karibu (odkazuje tím na lov soba, díky němuž přežívalo mnoho původních obyvatel Severní Ameriky). Jako když táta uloví maso a přinese ho domů, aby rodina přežila.

A pak jsou tu role ve filmech, o nichž vím, že jejich tvůrce má nepopiratelnou touhu vyprávět právě tento konkrétní příběh. Když takový najdu, přestanu zabíjet karibu a hned po něm drapnu bez ohledu na to, o jakou postavu jde. Občas taky dostanu nabídku na úlohu, kterou tak často nedostávám. Získám velké plátno pro ztvárnění postavy, spoustu prostoru pro stvoření někoho, kdo možná není tak docela na papíře. Řeknu si, že mám hodinu a půl na to, abych zjistil, kdo ten chlápek je, a to je skvělé.

Pokud by mě režíroval Stanley Kubrick, dělal bych jen to, co by mi řekl. Takoví géniové jsou ale vzácní. Většina lidí ve vedení, kteří působí dominantně, se ve skutečnosti bojí. Podobní režiséři si myslí, že to, co mají v hlavě, bude fungovat i na plátně, a jsou v tom velmi striktní.

Stejně jako každý člověk hledám svobodu, kterou mi třeba dal Michel Franco, režisér Paměti (v tomto filmu z roku 2023 ztvárnil muže potýkajícího se s postupující demencí). Vůbec mi totiž neříká, co mám dělat. Řekne jen: Zkus to znovu.

Na svou ženu jsem pravděpodobně drsnější než na jakéhokoli jiného režiséra, s nímž jsem pracoval. Sama mi říká, že jsem na ni tvrdý. Ptávám se jí, proč ta či ona scéna vypadá takhle a proč v tom filmu vůbec je a jestli si je jistá, že by to má postava řekla právě takhle.

Asi to dělám, protože můžu. Zároveň ale Maggie opravdu respektuji. Udělal bych pro ni cokoli, nejenom proto, že jsem si ji vzal, ale také proto, že je tak talentovaná a já v její nadání doopravdy věřím.