Článek
Výtvarnice si zřejmě uvedená tvrzení vzala za své a přetransformovala jejich nehmotnou neuchopitelnost v hmotná výtvarná díla. To, co každého návštěvníka po vstupu do galerie atakuje, je zvláštní snovost, nebo až archaická romantická krása.
Takový je třeba olej na plátně Praha od Ládví (1962). Tehdy byla tráva zelenější a voda modřejší než dnes, jako kdyby nám chtěla malířka naznačit. Starobylý kolotoč v popředí je už jen takovou nostalgickou vzpomínkou na dobu, kdy možná sedělo na Hradě jeho apoštolské veličenstvo císař František Josef I. a doba byla tak nějak bezproblémová. Aspoň si to někteří lidé dodnes myslí.
Podobně působí i asambláž Mánes (1988), která mírně připomíná kubistickou koláž. Díky použitým materiálům, jako jsou textil, staniol či sololit, vytvořila umělkyně plastickou mapu uplynulých časů. Typická vodárenská věž, fragment střechy Národního divadla a stromy z ostrova Žofín jsou vizuální body, které pomáhají k orientaci v prostoru.
Není úplně typické, aby se malířka věnovala ženskému aktu. Kateřina Černá si na toto téma troufla a zvládla ho s noblesní jistotou. Olej Modelka (1960) zobrazuje ležící nahou dámu na zeleném divanu. Hlavu má podepřenou pravou rukou a vypadá to, že o něčem hluboce přemýšlí. Nebo třeba i sní. Okolní svět ji každopádně nezajímá. Její tučné a narůžovělé tělo svítí do prostoru a dáma se vůbec nestydí, že nemá míry skutečné modelky. Je spokojená a zasněná.
To asambláž Dáma před domem (1967) už pracuje s jinou představou krásy, s tou klasickou. Kráska má klimtovsky rusou hřívu a secesní šaty jako od Alfonse Muchy. Její zavřené oči evokují opět únik do říše snů.
Díla Kateřiny Černé jsou vlastně také takovým únikem. Nebo alespoň chvilkovým opuštěním našeho syrového a neúprosného světa.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Museum Kampa
Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha Kateřina Černá: Naďa Řeháková