Článek
Za jakých okolností se kniha začala rodit?
Po smrti Karla Zicha jsem si řekl, že budu jeho odkaz a osobnost dále připomínat. Kniha byla jedním hlavních cílů, přičemž tím prvním byl vzpomínkový koncert, jenž proběhl loni v pražské Lucerně. Všechno nicméně začalo tím, že jsem v Tišicích, v nichž žiju, inicioval vznikl ulice Karla Zicha. V Čechách jsou dvě, druhá je v Uhříněvsi v Praze.
Koncept knihy jsem měl dlouho v hlavě. Abych ho mohl dotáhnout, sháněl jsem někoho, kdo umí psát a zároveň zná naši rodinu. Nakonec jsem oslovil publicistu Michala Bystrova, s nímž jsme byli spolužáci a známe se odmala. Jako spoluautorku si přibral svou mámu Martu a Zdeňka Hazdru.
Ujasnili jsme si, že by neměla vzniknout pouhá sbírka rozhovorů nebo biografie. Chtěli jsme, aby kniha přinesla vzpomínky členů rodiny a zásadních lidí kolem mého strýce, třeba Jiřího Tichoty, Dušana Vančury, hudebního publicisty Jiřího Černého, kapelníka kapely Flop Michala Pavlíka a dalších. Na podzim roku 2012 jsem koncept představil naší rodině a ta s ním souhlasila. Tehdy začala kniha vznikat.
Cédéčko, které je v ní vložené, bylo v plánu od začátku?
Původně ne. Jenže Michal Bystrov chtěl, abych mu zapůjčil rodinný archiv strýcových nahrávek, protože si chtěl udělat celistvý obrázek o jeho tvorbě. Když si ho poslechl, řekl mi, že by byla škoda, kdyby ty písně, ve kterých Karel většinou zpíval jen s kytarou, zůstaly veřejnosti nedostupné.
Dozvěděl jste se z knihy něco nového?
Nepřinesla mi žádný objev, ale pomohla mi doskládat si mozaiku jeho života. Jeho písničky jsem začal poslouchat už jako malý kluk. Vyrůstal jsem v domě, kde měl zkušebnu. Chodíval jsem tam za ním, potkával různé hudebníky a slyšel jeho nové nahrávky. Myslím si, že jsem ho znal velmi dobře.
Líbily se vám strýcovy písně?
Líbily se mi. Můj otec byl Karlův bratr a oba měli velmi podobný hlas. Když přišli k nám domů a bavili se nahlas dole ve studiu, nikdo nevěděl, jestli zrovna mluví táta, nebo Karel. Imponoval mi jejich hlasový fond.
Později jsem se se svým tátou, který byl také muzikant, rozcházel v pohledu na Karlovu poslední tvorbu. Odbočil od spirituálů a rokenrolu k blues, folku a jazzu, které rád ve svých tehdejších písních spojoval. Ta tvorba vybočovala z toho, co dělal do té doby. Ve skutečnosti se ale vracel ke svým kořenům. Vyrůstal totiž na blues a mně se ty skladby líbily.
Měl jsem ale rád v podstatě všechno, co dělal. Výjimkou byly jen některé popové písně z osmdesátých let, u kterých jsem měl pocit, že si za nimi až tak nestál.
Inspiroval vás strýc ve vztahu k muzice?
U nás v rodině tak trochu platí, že kdo alespoň nezačal hrát na nějaký nástroj, jako by nebyl. Ve čtyřech pěti letech jsem přišel za babičkou a řekl jí, že chci hrát, stejně jako strejda, na piano. To se stalo.
Dostal jsem se až k vážné hudbě, ale někdy ve třinácti letech jsem s muzikou přestal. Vrátil jsem se k ní až za pět let a hraju dodnes. V knize je i má vzpomínka týkající se strýcova vlivu na mou hudební cestu.
Mimochodem, jak se vám podařilo dosáhnout, aby se po vašem strýci jmenovala ulice?
Je pro to několik podmínek. Dotyčný, po němž by měla být ulice pojmenovaná, musí být například po smrti. Náhoda tomu chtěla, že v obci Tišice, kde jsme postavili dům, se u nás v tehdy nepojmenované ulici konala první kolaudace.
Díky tomu jsem měl možnost název ulice navrhnout. V mém návrhu mě posilovala i skutečnost, že když byly v Tišicích v roce 2002 povodně, uspořádal pro ně Karel koncert na podporu opravy kostelních varhan. Nebyl problém to prosadit. Byl jsem až překvapen, jak rychle to šlo.
Hovořil jste o tom, že jste se rozhodl připomínat odkaz Karla Zicha. Jaké máte v tomto ohledu další plány?
Spolupořádáním vzpomínkového koncertu a vydáním knihy jsem si splnil velké sny. Už loni v Lucerně jsem si ale řekl, že bych rád za pár let nějaký další vzpomínkový koncert uspořádal. Neříkám, že to bude zase v Lucerně, ale rád bych, aby se taková akce zopakovala. Když to zvládnu do deseti let, bude to fajn.
Může se vám hodit na Zboží.cz: