Organizátor festivalu TrutnOFF BrnoON Martin Věchet: Megalomanie jsme si užili už dost

K Sisters of Mercy jsme přišli shodou okolností. S jejich opatrovníkem se známe několik let. A když jsme se ptali na Patti Smith, která u nás již byla, jestli se nechce vrátit, omluvil se a nabídl legendu legend svého stylu, Sisters of Mercy.

A Reef? To jsou naši miláčci již z dřívějška. Pocházejí z Glastonbury, občas za nimi zajedeme do Londýna. Máme je rádi a jsou nám blízcí. Nyní navíc patřičně zhuňáčovatěli a svou muziku ještě přitvrdili.

Jsou syrovější a líbí se mi více než v dobách jejich mladické slávy. Nedávno dělali při evropském turné předkapelu Rolling Stones na stadionových koncertech, ale u nás budou na dotek.

Když k nám přijeli poprvé jako velká hvězda, plandaly nám z jejich muziky kalhoty. Bylo to silné a energické. Na to se nezapomíná. Navíc jsme letos vybírali kapely, s nimiž se známe a o nichž víme, že nás v dnešní době s různými omezeními nenechají ve štychu a udělají vše pro to, aby to klaplo. Teď už ladíme detaily, letenky jsou zakoupené.

Celé to ve čtvrtek zahájí Open Air Bohoslužba, Monkey Business a večer otevřou šamanští indicko-pakistánští bubeníci The Dhol Foundation posilněni o dýdžeje. Kdo zažil, ví, jakou energii očekávat.

V neděli pak celý festival uzavře v roztančeném rytmu reggae Julian Marley, syn krále jamajského žánru Boba. Tamtamy budou dunět, mokasíny tančit, dým se vznášet a prach vířit.

Je těžké z padesátky kapel, kde se prolínají žánry, někoho vyzdvihnout. Snad namísto toho jen jeden příběh. Letos program obohatí i Banjo Band Ivana Mládka, který zažil před lety na našem festivalu něco neobvyklého a naši kmenoví fanoušci způsobili jeho návrat.

V polovině devadesátých let jsme pozapomenutého Ivana pozvali na festival. V době, kdy jej nikdo na festivaly, natož rockové, nezval.

Mnozí si klepali na čelo, občas někdo řekl, proč ne. Když Ivan přijel, začal se v zákulisí strojit do texasek. Jak jsem si toho všiml, rychle jsem k němu běžel a prosil jej, ať to nedělá. Ať si vezme to své kostkované sáčko, kalhoty i motýlek. Podíval se na mě a pobledlý jen řekl: To myslíte vážně, opravdu?

Začal svlékat texasky, roztřeseným krokem se vypravil k pódiu, ohlédl se a jen ještě stačil říci: To jste mi připravil krutých padesát minut. Vzápětí takříkajíc zboural celý areál. Krátce nato dostal i na jedné komerční televizi v hlavním vysílacím čase svůj pořad. Neříkám, že kvůli nám, ale kdo ví... Dnes už je to ostřílený bard festivalů.

Je toho více. Pár hodin před Ivan Mládkem se uskuteční Ryboffka neboli Rybova mše vánoční. Když se nemohla kvůli pandemii již třikrát uskutečnit v prosinci u brněnského Ha Divadla, řekli jsme si, že ji uděláme v srpnu. A stává se z toho tradice. Letos i s výraznějším bubenickým sólem a několika koledami.

Aneta Langerová, za kterou se už v minulosti přimlouval náš náčelník Václav Havel, k nám letos přijede poprvé. Budou i debaty a přednášky na téma současná společnost, Rusko, Ukrajina a zakazovaná kultura a festivaly v době totality.

Tím vším budou jako zlatá nit procházet Open Air Bohoslužby, a když jsme na jihu Moravy, tak i folklór. Zpívat a hrát se bude u vinařů do ranních hodin.

Chceme to držet o dvou pódiích i nadále. Megalomanie jsme si užili už dost. Navíc na to není doba. Opět se straší covidem, nyní i zdražováním energií, za rohem rozpoutal diktátor válku. Byli jsme na několika festivalech a všude je, až na drobné výjimky, výrazně méně lidí.

Opět se sice čísla nadsazují a hlásí, že tam, kde byla tisícovka lidí, je osm tisíc, tam kde osm tisíc, že je třicet pět a podobně. Ale to je stará písnička. I proto již několik let na protest proti této praxi žádná čísla neoznamujeme.

Tahle hra čísel je nemoc nejen našeho současného kulturního průmyslu. Fabuluje se a vytváří virtuální realita. Nevím, jestli je to komplex malé země, nebo spíše hra kvůli sponzorům, dotacím a prestiži. Výsledkem je, že dnes téměř nikdo neví, jak vypadá pět, deset nebo pětadvacet tisíc lidí.

Všem bych přál si udělat malou exkurzi a přijet se podívat do Slavkova u Brna, kde nedávno hrál Sting. Ohlásilo se nefalšovaných čtrnáct tisíc lidí a byla to velká masa. Opravdu velká na rozlehlé zámecké zahradě.

Je třeba jít si svou cestou, bez ohledu na to, co se děje okolo, bez ohledu na dočasné módní vlny i trendy. Nechat promlouvat srdce a nenechat se převálcovat byznysem, který z kultury a festivalů udělal průmysl zábavy.

Jsem rád, že jsme festival udělali i v čase pandemie s omezeními z různých stran a době navzdory. Byl to v podstatě jediný festival, tři dny a padesát kapel.

Bylo dobře, že jsme nešli cestou vytisknout plakáty, naoko dělat, že něco připravujeme, pak vše zrušit a čekat s nastavenou dlaní. Ti, co se o něco pokusili, byli v nevýhodě proti těm, kteří neudělali nic. Kompenzace za zrušené věci, které se následně vyplácely, byly pro běžného smrtelníka nepředstavitelné. Bez práce. Místo toho se hořekovalo. Patnáctimilionové částky nebyly výjimkou. Ale o tom se příliš nemluví.

Producenti a manageři byli v nesrovnatelné výhodě, až na pár výjimek, proti hudebníkům a divadelníkům. Současná vládní garnitura to označila za vyhazovaní z vrtulníku. Ale je otázka, co by udělala ona.

V Trutnově byl festival více než třicet let bez jakékoli výraznější podpory. Za třicet let jsme to se stovkou kapel a celosvětově známými skupinami, jakými jsou The Prodigy, Faith No More, Korn, Motörhead, Manic Street Preachers, Patti Smith nebo Iggy Popem, táhli jen na vstupenkách a z vlastních zdrojů.

Některé roky nás podpořili dva mecenáši, kteří mají k našemu festivalu blízko. A když jsme dvakrát nějaký bakšiš z radnice dostali, poplatili jsme z toho jednu českou kapelu z tehdejších sto dvaceti, a bylo to. To se stalo za třicet let dvakrát.

Když se ohlédnu zpět, neznám nikoho, kdo by to v tomto rozsahu takto dělal, v rodinném kruhu tří až pěti lidí a za takových podmínek. Karavan, wigwam a kuchyně jsou naším ofisem. Nemáme štáb lidí, nemáme kanceláře. Nejsme ani po více než pětatřiceti letech žádní profesionálové.

Na vše, co je s festivalem spojené, jsme si sami sáhli. Od setkávání se s kapelami za velkou vodou nebo v londýnských ulicích až po úklid. V podstatě nás všechny živí něco jiného. Jsou to asi pořád ty stopy undergroundu v duši.

Čas hraje svým způsobem pro nás. Stále máme jednu výhodu, byli jsme první, kteří položili základy festivalové kultury v téhle zemi.

S tím jsme do toho šli. Brněnská radnice nás stále ubezpečuje, že se s námi po plánované rekultivaci Střelnice počítá a projekt se tomu přizpůsobuje tak, aby mohl sloužit i kultuře. Pozemky v Brně patří městu, v Trutnově, kde se festival konal dříve, patří developerům.

Rozdílný přístup je už v tom, že se v Brně o tom s námi baví, zatímco v Trutnově pár dnů před festivalem najely na louky rovnou bagry. Do toho přijížděli lidé s bágly a začali si stavět stany.

Konfliktu zabránila až reportáž České televize. Bagry se stáhly a těsně před festivalem alespoň stavba utichla. Demonstrace moci a papalášství pokračovala po festivalu.

Na tu spikleneckou pospolitost. Atmosféru dělají především lidé a potvrdilo se, že je přenositelná. My jen vdechneme směr a dál si už festival žije svým životem.

Letos budeme v Brně potřetí. Podpora radnice je nesrovnatelná s trutnovskou, festival obohatil moravský duch a členitým prostředím i atmosférou nám to připomíná počátky. Navíc s řekou, dubovou alejí a historickými baráky po wehrmachtu.

I kořenům v undergroundu přičítáme specifickou energii festivalu, která přetrvává bez ohledu na místo, čas i to, kdo nám vládne a co se děje okolo. Víra zůstává a duch je přenositelný.