Článek
Zmíněné tři výstavy ze 70. let minulého století se vždy obracely do minulosti, zejména k meziválečné avantgardě, zatímco současná expozice má ukázat očima dnešních výtvarníků, jak se Indie mění ekonomicky, společensky i kulturně.
Mnohé z vystavených videí i instalací přímo iniciovali kurátoři z Centre Pompidou, dvě třetiny uměleckých děl vznikly speciálně pro tuto výstavu.
Jiný pohled na Indii
Dominující tu jsou rodáci z Dillí a Bombaje, ale přizváno bylo i několik Francouzů, kteří k novodobému „orientalismu“ mají blízko. Pohled na Indii je tu jiný, než si ho běžně představujeme. Druhý nejlidnatější stát světa stále podvědomě vnímáme jako chudou zemi posvátných krav, společenských kast a sexuálních fantazií z Kámasútry.
Indie však v posledních letech zaznamenává rychlý průmyslový boom a například od chvíle, co indická společnost Tata Motors koupila prestižní automobilovou značku Jaguar, je snad každému jasné, že do země fakírů vtrhly nejnovější technologie i velké peníze, což se také projevuje na suverenitě a razantnosti výtvarníků zastoupených na pařížské výstavě.
Jména, která stojí za zapamatování
Vycházející hvězdy se jmenují Nalini Malani, Hema Upadhyay, Anita Dube, Sakshi Gupta, Pushpamala N., Tejal Shah. Jejich jména se přepisují anglicky, špatně se vyslovují, ale rozhodně stojí za zapamatování. Většině z nich je 30 až 40 let, z globálního uměleckého projevu převzali nejnovější techniku, znalost nových medií, jako jsou instalace kombinovaná s videem nebo počítačově upravovaná velkoplošná fotografie. Ale ve všem ostatním zůstali Indy a Indkami (ženy mezi výtvarníky převažují!). A to je velmi podstatné.
Nenabízejí jakýsi šikovný stylový odvar americké či západoevropské postmoderní kultury, ale vyslovují se ke své vlastní tradici, k návratu ke kořenům. Bohové hinduismu tu znovu ožívají, ale v moderní podobě. Někdy vážně, jindy ironicky umělci reagují na kastovnictví ve společnosti, na náboženské i společenské předsudky, bariéry ve vzdělání, chudobu lidskou i duchovní nebo na kulturní a historická klišé, která evropský turista hledá v Indii.
Vnímavé francouzské publikum zaujali tím, jak se dokážou výtvarně dívat, jak pozorují svou asijskou realitu, fiktivní i skutečnou, i jak jsou již obdařeni estetickým citem i technickým rozumem a také nezbytnou ekonomickou kalkulací.
Autentické umění
Prostě vědí, že umělecký trh lze dobýt jen autentickým uměním. Něco podobného udělali před lety Číňané a získali si tím významné posty na všech mezinárodních bienále.
Do Paříže to může být pro mnohé daleko, o to víc potěšující je, že mnozí z indických výtvarníků, kteří zaplavili poslední patro Centre Pompidou, nyní vystavují v Česku a stali se i osobnostmi Pražského bienále (Prague Biennale 5), které u nás v létě pořádá mezinárodní umělecký časopis Flash Art.
Jeho majitelé Helena Kontová a Giancarlo Politi jako prozíraví umělečtí manažeři dříve než kdo jiný zavětřili v mladých Indech velký tvůrčí potenciál. Bienále tak má svou speciální a velmi zajímavou sekci nazvanou Křižovatka – indická eskalace!
Co je na Prague Biennale ale jen naznačeno, v Centre Pompidou je rozvedeno ve značně monumentálnějším měřítku. Indové prostě dobývají kulturní Paříž, místo, kde se kdysi dávno zrodilo moderní umění.
