No jo, holka, ale já jsem krišňák...

U rybníka sedí holka zabalená v sárí a s přivřenýma očima drmolí "hare krišna hare krišna, krišna krišna, hare hare..."

Panasa, který mě pozval, se mě hned na úvod ptá, jestli mám hlad. No jasně, já mám hlad skoro pořád. U stolku uprostřed louky dostávám na plastikový talíř pořádnou porci kitrí. Je poledne, oddaní se budou až do půlnoci postit, ale nevyžadují, aby hosté dělali totéž.

Mnich s naběračkou se na mě zazubí a přidá moudro: "Naše jídlo a zpěv. Začátek duchovní cesty." Mrknu na něj, jako že mi to je úplně jasný, a během té chvilky, co se teda pomocí lžíce duchovně rozvíjím, si prohlížím obraz ráje rozprostřený před mýma očima. Všude je pečlivě uklizeno, nikde ani smítko. Panasa mě ujišťuje, že takhle to tady vypadá vždycky.

Vím, že sem dokonce jezdí i školní exkurze, aby studenti na vlastní oči viděli vzor ekologického hospodářství. Pod stinnými korunami stromů, mezi posedávajícími skupinkami půvabných dívek, se pokojně procházejí pávi. Mrňata, svými matkami pečlivě vydrbána, načesána a svátečně přistrojena, se neperou, nebrečí ani nepadají, nýbrž si vesele hrají. Ženy mezi sebou rozprávějí, navzájem si malují na čela tilak a zdobí tváře květinovými ornamenty nebo kojí.

Muži jsou většinou oblečeni v bílém dhótí a část z nich už teď připravuje suroviny pro půlnoční hostinu, jiní se zdvořile účastní konverzace s dívkami a mnoho z nich se jen tak prochází kolem s rukou zastrčenou v látkovém pytlíku, mumlajíc donekonečna "hare krišna, hare krišna..." Právě zachraňují svět a na nějaké hovory nemají čas.

Jídlo a muzika. Tenhle pohled na věc mi je na krišňácích sympatický. Sníte prasádam, a v tu ránu jste duchovně očištěni. Zpívání nebo poslech mahámantry je dalším prostředkem k témuž cíli. Copak o to, jídlo je většinou moc dobré a minimalismus mi nikdy nevadil, takže opakování šestnácti slov mantry v primitivním hudebním doprovodu vydržím klidně i devadesát minut.

S Panasou jsme někdy zašli na oběd do Góvindy, vegetariánské restaurace provozované oddanými. U jídla, které jsem konzumovala s vděčným pocitem, že už to, že bylo připraveno v čistotě jak fyzické, tak spirituální, je víc, než v co můžu jinde doufat, jsme na tohle téma často dělali vtipy: "Každá molekula je posvěcená, koukej sníst i ty drobky ze stolu!" a podobně. Nic transcendentálního na tom nebylo. Ale časem jsem si všimla, že najednou už s tak lehkým srdcem neplýtvám, a že i když jsem (přece!) zaplatila, není mi jedno, jestli půlka z toho skončí v koši.

Respekt k víře a energii vložené do jídla lidmi, kteří ho vařili, mi už nedovolí nabrat si víc, než sním. Je to pokrok? No, nevím, jestli zrovna duchovní, ale nějaký určitě. U McDonalda bych na to třeba nepřišla.

Když se zadíváte do jeho čisté tváře, určitě vás aspoň na vteřinu napadne, že kdybyste nekouřili, nepili alkohol, kávu ani čaj, nejedli maso a čokoládu, třikrát denně se sprchovali, brzy vstávali a brzy chodili spát, váš obličej by mohl vypadat taky tak vyžehleně.

Panasa se Krišnovi oddal v šestnácti letech a hned po ukončení konzervatoře se stal mnichem a odstěhoval se do templu. Jeho rodičům to způsobilo šok, maminka se obávala, zda vegetariánství nějak nepoškodí jeho vývoj, otec se zase zajímal o jeho plány do budoucnosti, například čím se jako mnich hodlá živit. Nebylo to lehké pro nikoho z nich.

Petr, jak se Panasa původně jmenuje, má rodiče rád a nechtěl jim působit bolest. O nějakých kompromisech ale zpočátku nechtěl ani slyšet. Nechtěl sejít ze své nově nalezené cesty a díky své nezralosti jim toho moc nevysvětloval. Byla to tedy hlavně maminka, kdo se tehdy snažil o pochopení, toleranci a udržení vztahu. Boj o to, aby se s Petrem navzájem neodcizili, nakonec vyhrála.

On sám přišel s nabídkou, že vystuduje jakoukoliv vysokou školu, na kterou ho pošlou. V té době už ale rodičům víc než na titulu záleželo na tom, aby byl Petr v životě šťastný. Tak jako každému nově příchozímu členu komunity, byla i Panasovi přidělena služba podle jeho schopností a zájmu. Nejdřív na ulicích celé republiky prodával knihy, spal v karavanu a učil se tak mnoho o lidské povaze, dnes je jeho posláním prezentovat hnutí Hare Krišna veřejnosti.

Lepšího PR agenta si krišňáci přát ani nemohli. Panasa chodí vždycky včas, ale nikdy vám nevyčte, že na vás musel čekat. Obvykle má dobrou náladu, a i když už jste asi stý člověk, který se ho ptá, proč je ten Krišna vlastně modrý, netváří se otráveně. Kritikou umělecké úrovně obrazů rozvěšených po stěnách Góvindy se ho nedotknete, spíš inspirujete k vtipkování. Neustále je pozorný k vašim potřebám, přání plní dřív, než je vyslovíte, a vůbec se chová jako dokonalý mladý gentleman.

Jméno Panasa, které přijal od svého duchovního mistra, je připomínkou slavné postavy eposu Rámajána. Generál Panasa stál v čele západní armády snažící se nalézt princeznu Sítu, unesenou zlým démonem Rávanou. Panasa-Petr je taky bojovník. Rytířským způsobem bojuje za Krišnu, za svůj svět, za své bezpečí, za své bratry a sestry. Bojuje s májou, degradací společnosti a s novináři. Někdy bojuje ve snech, které se mu zdají, a někdy asi i sám se sebou.

V Krišnově dvoře žije deset stálých obyvatel. Tři manželské páry a čtyři svobodní kluci bydlí v bytech o dvou či třech pokojích. Kuchyň je společná, koupelny jsou pro dámy a pány zvlášť.

Společně se starají o padesátihektarový pozemek, mají i krávy a koně. Pohodlně pokryjí své potřeby a ještě dodávají produkty do několika bio-prodejen. Třídí odpad, šetří vodou a vypadají spokojeně.

Panasa přerušuje můj průzkum a upozorňuje, že je čas, abych se také šla (poprvé!) obléknout do sárí, které pro mne na mou žádost vypůjčil od své snoubenky. Šyamalangí mě vede obytnou budovou do prvního patra, ke dveřím jednotlivých ášramů poskytujících soukromí. Procházíme chrámovou místností, jejímuž interiéru byla věnována největší péče. Strop je vykládaný dřevěnými intarziemi, kolem oken štukování, podlaha se leskne jako zrcadlo. Na oltáři stojí usmívající se božstva ve společnosti fotografií duchovních mistrů. Třikrát denně je zde Krišnovi obětováno jídlo. Slunce, zalévající místnost jasem, barvy květin a exotická vůně tyčinek společně vytvářejí opravdu slavnostní atmosféru.

Šyamalangí se najednou mezi řečí, zcela bez varování, sesune k zemi v hluboké pokloně. Koukám na to, a nevím... mám se taky poklonit? "Né, ty nemusíš, to je v pořádku..." směje se. Je hezká, mladá, vdaná a v rozhovoru se často omlouvá za svou vyjadřovací neobratnost. Když mi obleče sárí, spokojeně si mě prohlédne a prohodí: "No vidíš, teď vypadáš úplně jako ženská. V těch vojenských kalhotách to moc vidět nebylo."

Šyamalangí míchá v malé mističce trochu posvátné hlíny z řeky Gangy a vysvětluje mi, co symbolizuje tilak, který mi maluje na čelo. Lísteček na kořeni nosu je připomínkou Krišnovy přítelkyně, která se jím nechala proměnit v posvátnou rostlinu tulasí. Přála si, aby v této formě mohla ještě dokonaleji sloužit svému Pánu. Druhá část tvaru představuje začáteční písmeno jména boha Višnua, který byl jednou z Krišnových inkarnací.

Nevím, čím si Šyamalangí myje ruce, ale něčím hrozně hezky voní. No dobře, možná že tyhle matadžís přece jenom znají nějaké ty triky, o kterých my, nezasvěcené, nemáme ani páru. Nakonec se mě ptá, jestli jsem už vdaná, a pak mi doprostřed čela přimaluje červenou tečku. Znamení pro svobodné pány, že na mne už zájmem plýtvat nemusí.

Přikyvuju, že chápu, jak je to pro všechny ohromně praktické, ale v duchu se sama sebe ptám: "No jo, ale chci to?" Vyklopýtám ven do prostoru a okamžitě pociťuju všechno možné nepohodlí. V šesti metrech látky je mi vedro, těžko, pořád si na to šlapu a nemám si kam dát cigára a zapalovač. Eh...

Členka marketing servisu významné zahraniční firmy, 29 let, modré oči pod blonďatou ofinou, sportovní typ. Nepůsobí jako nějaká ušlápnutá chudinka. Před rokem se s Panasou srazila v centru Prahy. Snažil se jí prodat nějakou tu hodnotnou literaturu. Zakrátko ho, při příležitosti jednoho krišňáckého svátku, navštívila tady na farmě a začala se rodit mladá láska.

Panasa pravděpodobně řekl něco jako "No jo, holka, ale já jsem krišňák, víš..." a Martina se začala učit, co to vůbec znamená a jak se to žije. Na moje bručení o nepohodlnosti sárí mi zvesela odpoví, že ona to má zrovna tak, takže se odvážím ji požádat, jestli by mi z toho zase nepomohla ven. Cestou do ášramu, kde jsem nechala svůj civil, se samozřejmě pokloní božstvům a prohodí: "Dlouho jsem si myslela, že to vůbec nedokážu. Teda já - a klanět se!?" To jí věřím, ona asi opravdu není takový ten přirozeně pokorný typ.

Vyptávám se na její vztah k filozofii oddaných. "Mám pořád spoustu pochybností. Panasa je naštěstí citlivej a servíruje mi to po kapkách. Už ví, že abych něco přijala, musím tomu nejdřív rozumět. Někdy je to těžký, náš vztah si už prošel krizí. Teď ale věřím, že má budoucnost, protože jsem dokázala překonat fakt, že Panasa je o deset let napřed, kdežto já jsem ještě ani nepřijala duchovního mistra." Dovedu si to představit. Na světě je jen opravdu málo věcí, které bychom my, ženy, neudělaly pro lásku, že?

V bývalé stodole, přeměněné na velkou chrámovou místnost určenou pro svátky, na které se sjede větší množství lidí, tančí exotická krasavice. Rytmus decentní hudby podtrhuje zvonění rolniček kolem jejích kotníků. Ve zlatočerveném kostýmu, ozdobená tradičními indickými šperky, vypráví tělem příběhy z Krišnova života. Je démonem, služebnicí, rádcem i samotným Krišnou. Půvab a elegance pohybů, její drobné tělo a úsměv mě dojímá.

Jmenuje se Rásabihárí Dásí a podařilo se jí tančit tak, že jsem měla snad na vteřinu pocit, že rozumím. Po třech protrpěných kouscích rockové skupiny Matchless Gifts se vzdávám a jdu od toho. Oddaní se ale baví dobře. Zdá se, že jediným měřítkem je pro ně nadšení pro Krišnu. To téhle partě rozhodně neupírám, ale mám pocit, že pro Jeho dobro by se měli ještě na nějaký čas vrátit do zkušebny.

Pokud vás zajímá originální tvorba oddaných, doporučila bych raději kapelu Shelter, která mi (aniž bych cokoliv věděla o Krišnovi) dokázala svým čistým, úderným a jak břitva ostrým hardcorem předat spousty pozitivní energie a stala se pro mne důkazem, že duchovní muzika nemusí být vůbec "hodná", popisná, učesaná a vykastrovaná.

Dost jsem se vyptávala, jestli o Krišnovi existují nějaké vtipy. Všichni se shodovali, že samozřejmě ano, bohužel si nikdo nebyl schopen na žádný vzpomenout. Strhující atmosféru naopak dokázali vytvořit tři nenápadní kluci za pomoci přenosného harmonia, bubnu a perkusí zvaných kartály.

Zatímco dva mniši ovívají velkými vějíři z pavích per oltář božstev, kterým z květinové výzdoby koukají jen hlavy, tihle mládenci pomalu dostávají dvě stě tanečníků do extáze. Hudba, která se z klidného tempa postupně zrychluje do dramatického rytmu a hlasitosti, je naléhavá a slavnostní.

Před pěti tisíci lety přišel na Zemi Krišna, aby obnovil náboženské zákony, které pozvolna přestaly být dodržovány, a tím prakticky zachránil lidstvo před zkázou. Chápu, že to je důvod k pořádné oslavě. Oddaní zpívají slova mantry, zdvihají ruce vzhůru, vyskakují výš a výš. Uši zaléhají, tep se zrychluje, někdo se směje... a někdo, přemožen emocemi, padá.

Vycházím ven před stodolu. Nebe zbarvené západem slunce spolu s hudbou, která rezonuje kdesi hluboko pod mými žebry, mi do tváře dýchne pocit něčeho důvěrně známého. D é ja vu, znáte to. Abych si je podržela, vzdaluju se od stodoly a snažím se z růžových mraků vydolovat tu krásně tajemnou vzpomínku. Sedím sama na nízké kamenné zídce, která ohraničuje Krišnův dvůr, a mechanicky si zapaluju. Cítím úlevu a zároveň na mě padá únava.

S myšlenkou, že můj život je celkem v pohodě, začnu rozvíjet nějakou důležitou úvahu, ale není mi dopřáno ji dokončit, přibíhá Panasa. Ještě v běhu mě smrtelně vážně žádá, abych okamžitě zhasla tu cigaretu. Když ho s omluvou poslechnu, trochu se vzpamatuje a svým obvyklým veselým, o-nic-nejde tónem to bere gentlemantsky na sebe: "To je moje vina, zapomněl jsem tě na to upozornit." Pak se na mě vyjeveně zadívá a pronese: "Ale já si snad nějak myslel, že tě to napadne. To jsi fakt tak nesvobodná, že to nevydržíš?"

To je ta jeho nevinnost, která mě dojímá. "Ne, Panaso. Jsem na nikotinu závislá, a to, že jsem dokázala za celý den vykouřit pouze dvě cigarety, aniž by mi někdo tlačil pistoli k hlavě s pohrůžkou, že jakmile si zapálím, okamžitě mi ji ustřelí, považuju za docela slušný výkon. Mám ze sebe radost." Panasa, teď už opět zcela ve formě, přidá na obranu nějaké moudro a tváří se úplně normálně, ale oba cítíme, že s cigaretou zhaslo i něco jiného. Nebo se mi to jen zdá?

Přidává se k nám Martina a stěžuje si na únavu. Z hluku ji rozbolela hlava. Podívá se na hodinky a rozmrzele utrousí, že podle programu už mělo začít další divadelní představení. Mně hlučný kírtan nevadí, ale najednou jsem vděčná za to, že to říká. Že je tady někdo, kdo to všechno nebere tak smrtelně vážně svatě. Když muzika konečně pomalu utichne, pronese nevzrušeně: "No, tak už mu došel dech...to je dost!", čímž myslí mnicha, který po celých padesát minut kírtan vedl. Rozhodla jsem se, že mám Martinu ráda.

Sex je nutný pouze k reprodukci, říkají oddaní, dítě můžete mít až po svatbě. Celý den jsem měla možnost sledovat projevy, jakými si Panasa a Martina vyjadřují své city, a přišla jsem na to, že nějaký smysl to asi má. Přinejmenším v tom, že pokud jste do někoho zamilovaní a nemůžete to vyjádřit tím, že s ním skočíte do postele, asi se budete snažit o jiné formy, jak mu sdělit, co cítíte. Takže například, Panasa se stal vůči své milé tak citlivý, že má snad oči i vzadu.

Zabrán do hovoru se najednou beze slova otočil a běžel vzít Martině z rukou bedničku s ovocem, kterou právě přinášela z auta. Během tanečního vystoupení Rásabihárí Dásí jí nabídl místo k sezení, a když odmítla, tak ji alespoň něžně podpíral a do ouška šeptal překlad sánskrtských veršů.

Před stanem, kde se chystalo druhé divadelní představení, ztvárněné ženskou částí osazenstva, se Panasa taktéž staral, aby měla maximální pohodlí, a přinesl pro ni dřevěnou lavičku, na kterou si ale, sotva ji položil na zem, okamžitě posedaly matky držící v náručí mimina. Manželé stojící vedle si ničeho ani nevšimli.

Když Martinu poštípal komár, Panasa se neprodleně vydal na výpravu, aby se vítězně vrátil s repelentem. A když pak unavená hlava jeho drahé spočinula na chvíli v jeho klíně, myslím, že ho to dost potěšilo. "Panaso, co ještě čteš kromě Prabhupádových knih? " pokračuju v rozhovoru. "Nedávno jsem znovu četl Malého prince, protože na místě, kde jsem se nacházel, nic jiného po ruce nebylo. Je to dobrá kniha, Exupéryho mám rád, nejvíc jeho Citadelu. Myslím, že už jsem všechno důležité přečetl. Necítím potřebu číst něco jiného než literaturu oddaných." Směju se: "No počkej, je ti teprve dvacet šest a už máš všechno přečtený, jo?" Trpělivě mi vysvětluje, že ho autoři, které mu jmenuju, už neuspokojují.

Den pomalu končí a na řadu přichází vyvrcholení programu Krišnovy birthday party. Mnich v oranžovém rouchu připravuje koupel - umyvadlo s vodou a stolek pokrytý nejrůznějšími předměty. Vidím zde misku s olejem, sušené a čerstvé květiny, velký hrnec jogurtu, obyčejnou froté žínku, dva nerezové kontejnery úctyhodné velikosti, pod jejichž pokličku nevidím a můžu jen hádat, co v nich asi je, a spoustu titěrných lahviček a mističek s bůhvíčím.

Shromáždění oddaní sedí na studené podlaze chrámové místnosti a zpívajíce mantru, vážně přihlížejí pohybům mnichů, kteří vykonávají obřad. Hudba i zpěv umlknou a do absolutního ticha se jeden z nich modlí sánskrtské verše, které jsou vzápětí překládány do češtiny. Odříkávané mantry spolu s přesně předepsanými dotyky úst, nosních dírek, očí, uší a temene hlavy symbolizují tělesnou a spirituální očistu těch, kteří dnes budou Krišnu koupat. Zároveň jsou žádostí o boží přízeň a omluvou za případné chyby v přísném rituálu, způsobené lidskou nedokonalostí.

Panasa aranžuje do několika měděných a stříbrných váziček zelené listy a kokosové ořechy. Každá z těchto nádob eliminuje určité nepříznivé vlivy, které mohou být způsobeny postavením planet a dalšími okolnostmi. Poté, co Krišnově sošce svlékne šaty a připevní bederní roušku, ji postaví do koupele.

Oči všech se upírají na sošku, jež je postupně polévána mlékem nabíraným do velikých růžových lastur, jogurtem, přepuštěným máslem ghí, pak zasypána kurkumou a znovu smáčena proudem medu a cukrové vody. Opět zní hudba a oddaní zpívají. Nálada je docela uvolněná, někteří oddaní se mezi sebou baví a smějí, a spousta dětí už dávno usnula v pohodlných náručích svých matek.

Krišna je zdoben girlandami ze sušeného ovoce a čerstvých květin. Vypadá sladce, mokře a spokojeně. Rituál vrcholí, muzika se znovu stává extatickou, atmosféra ožívá soubojem diváků, snažících se zachytit Panasou odhazované ozdoby sejmuté z krku božstva. Každý, kdo tento suvenýr zajišťující boží požehnání získá, si jej na znamení úcty přitiskne k čelu.

Za oponou, přidržovanou dvěma mnichy, je Krišna osušen a oblečen do nových šatů. Rituál je u konce, uvědomuju si, že mnou lomcuje zima a při pohledu na hodinky jen nevěřícně zírám - trvalo to skoro dvě hodiny.

Panasa, poté co se svými kolegy uklidil prostor před oltářem, odnesl hromady nádobí a vytřel mokrou podlahu, mi s úsměvem podává girlandu z rozinek: "To je pro tebe, sněz to..." Náramek, který chutná po medu...

Noční hostina je úplným závěrem. Dostávám plný talíř různých dobrot a k tomu pohár naplněný tekutinou z Krišnovy koupele. Chutná to trochu zvláštně, ale přemůžu se a piju do dna. Není to přece jen tak nějaká limonáda, ale učiněný zázrak, který zařídí, že i na mě, neoddanou, které není nic svaté, dopadne paprsek Krišnovy milosti.

Panasa si sedá za volant auta, Martina a já klesneme vyčerpaně na sedadla a únavou už nemůžeme ani promluvit. Vracím se domů, do své reality plné pracovního stresu, cigaretového dýmu, nedorozumění, strachu z rakoviny, bolesti a smrti, internetových chatů, agresivity televizního zpravodajství, sexu a zauzlovaných vztahů. Panasa se v tom, díky vědomí Krišny, už nepotácí, ale co já? Žádný "důvod vyhýbat se životu" nemám, protože ač je někdy sebevíc bestiální, pořád mě vášnivě baví ho řešit. Než usnu, slyším ještě, jak Panasa polohlasně džapuje další a další kolečka mantry...

Oslavy Krišnových narozenin, o nichž je toto vyprávění, proběhly v Krišnově dvoře 31. srpna 2002. Ty letošní se budou konat 20. srpna. Neúnavný Panasa je vám vždy k službám na telefonu 603 973 505.