Článek
Každý z nás se považuje za svobodného a říká si, že by mohl kdykoliv začít s novým způsobem života. Arthur Schopenhauer k tomu ale dodává, že člověk se stejnou jistotou nakonec "poznává ke svému překvapení, že není svobodný, nýbrž že je podroben nutnosti (...) že musí od počátku až do konce uskutečňovat tentýž charakter, který sám neschvaluje...". Kdo by chtěl o tom přemýšlet dál a precizněji, bude dál číst v Schopenhauerovi, kdo by to chtěl jedinečným způsobem vidět, může si otevřít sbírku pozoruhodných povídek Martina Sichingera Přes čáry a vlny.
V povídkách se projevuje ještě něco dalšího - k vnitřnímu určení se tu přidávají i okolnosti, které člověk sám neovlivnil - a všechno tohle působí jedním předurčeným směrem. Tak třeba když Tomáš, zedník a katolický hádavec se sklonem k alkoholismu, přijal nataženou ruku Boží a jal se opravovat kulturák za peníze restituujícího šlechtice, který chtěl ostatně také překročit svůj stín, vykoupit svou pověst kolaboranta s Němci a přivést potomky někdejších poddaných k vděku. Tomáš poctivě vyzdí na fasádě pamětní plaketu, a když to jde před slavnostním aktem naposledy obhlédnout, najde nad plaketou sprejem nastříkaný nápis Smrt zrádcům a kolaborantům... Co může člověk dělat, aby se vyhnul svému určení? Pokusit se tam naškrábat komunistickým...
Pohlédněte do mužské duše...
Na povídky Martina Sichingera mě upozornil spisovatel Václav Kahuda, když jsem z praktických důvodů velmi toužil proniknout do duší chlapů, co toho moc nenamluví a tak nějak po chlapsku vědí, co dělat. Typy, které jsem hledal, v knížce nebyly, spíš se takovým jeví sám autor, který vede své hrdiny neúprosně, bez komentářů, takže to k obrovskému čtenářskému potěšení není kniha o knihách, ale o našem světě, o současných Čechách. O povodni, která se valí skvělou povídkou stejného jména, o korupci rozhodčích a problémech s odbytem hrnců, o rozpadajících se a přece nějakým zázrakem nerozpadlých vztazích. Málokdy jsem si u současných autorů tak jist, že se k nim budu vracet, jako vím, že mě bude zajímat rozhodčí Láďa, který ve firemní dodávce vedle hrnců pro obživu vozí kozu za kozlem... Stojím s ním u vesnického domu s parádním kusem, a s napětím čekám, jak se vyvine flirt s jeho majitelkou, a v duchu budu spíš pro katolický hřích než protestantsky přísnou lásku k nemilující manželce...
Když si znovu listuji Sichingerovými povídkami a uvažuji o zednících-alkoholicích, zkrachovalých inženýrech či šumavských samotářích, kteří píšou pod pseudonymem Kůrovec, je mi čím dál protivnější výraz "antihrdina", který se u takových postav používá. Přes všechno, co je zevnitř nutí do života, se kterým nesouhlasí, neprohrávají úplně, protože se nepřestávají vzpírat a - abych se vrátil k úvodnímu citátu - s překvapením poznávají výsledky, které přece jen nejsou posledním slovem. Je pravda, že inženýr v Povodni říká, že fiasko je vždycky nové a ohlašuje čekání na další, mnohem významnější neúspěch..." Ale vedle tíhnutí k fiasku je tu zároveň vůle k pokračování, k dalšímu a dalšímu překvapení. Neboli, řečeno jednoduše, rozhodčího koza zabřezne.
Martin Sichinger: Přes čáry a vlny
Petrov 2005 320 stran, cena neuvedena