Mumie kočky, dinosauří vejce i současné umění. Výstava ukazuje kunstkomoru dnešního sběratele

Mezi těmi umělci jsou ve sbírce, která má charakter slavných kunstkomor, a na výstavě zastoupeni Federico Díaz, Daniel Pešta, Jakub Špaňhel, Rony Plesl nebo Jan Pištěk. Expozici s názvem Kabinet života otevřela Galerie Magnus Art v pražském Karlíně, kde bude zdarma přístupná až do 16. prosince.

Oldřich Uttendorfský se narodil v roce 1945 v Indonésii, kde jeho otec pracoval v jednom z Baťových závodů. V jedenácti letech se přesunul do Nizozemska, studoval na katolické internátní škole a později vystudoval medicínu. Více než dvacet let působil jako porodník a gynekolog na klinikách v Nizozemsku a ve Spojených státech amerických.

Při setkání s novináři v Praze omlouval svou podle něj nedokonalou češtinu s odkazem na to, že do Česka začal pravidelně jezdit až po roce 1989. Stal se tehdy předsedou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Zastával také pozici honorárního generálního konzula České republiky v Nizozemsku a od roku 2011 je honorárním konzulem Monackého knížectví v Praze.

Zárodky své pozdější záliby ve sběratelství, která trvá přes šest desítek let, jsou už v jeho raném věku. Už jako malého chlapce ho víc než hračky přitahovali netopýři, ptáci, žáby a vše živé v okolní přírodě.

Po přesunu do Nizozemska se na katolickém internátu přidal ke sběratelskému kroužku, kde si spolužáci místo fotbalu raději vyměňovali známky, sáčky cukru, mince, krabičky od sirek nebo pásky z doutníků.

Skutečný začátek své sbírky ale Oldřich Uttendorfský spojuje s Edisonovým fonografem. „V prvním ročníku holandské katolické univerzity v Nijmegenu jsem si jako mladý medik zařizoval maličký byt a když jsem šel do obchodu vybrat stůl, byl na něm položený starý fonograf – kouzelný přístroj na nahrávání a reprodukci zvuku. Ten se mi tak zalíbil, že jsem domů odešel kromě stolu i s ním. A mám ho dodnes,“ uvedl sběratel.

Postupně k fonografu přidal třeba štít kmene Tuaregů, navigační mapu Marshallových ostrovů, želví krunýř nebo dinosauří vejce. To po 40 letech, kdy ho měl ve sbírce, už jako lékař podrobil průzkumu na přístroji sloužícím k magnetické rezonanci a k jeho překvapení se v něm objevilo malinké embryo.

Novinářům o tom s nadšením vyprávěl na důkaz toho, že sběratelství není žádná statická a neaktivní záliba, ale i po desítkách let může předmět ve sbírce ukázat svoji „přidanou hodnotu“.

A vyprávěl také o tom, jak na počátku jeho celoživotní vášně stála zvědavost. „A zvědavý jsem pořád,“ říká. Předměty do své sbírky hledal různě po celém světě. Mnohdy ani nevěděl, k čemu daná věc slouží – prostě jej oslovila svojí krásou.

Teprve později začal dohledávat její příběh. „Každému říkám, že ke sbírce patří knihovna a zvědavost. Spousta lidí má krásnou sbírku, ale knihovnu už ne. Zvědavost je privilegium, které nezávisí na penězích,“ dodal sběratel. A tak jsou ve sbírce vedle sebe předměty z blešího trhu za pár korun i umělecká díla za statisíce.

Podobné kabinety kuriozit vytvářeli od renesance ve svých kunstkomorách panovníci, šlechtici a dobře situovaní měšťané, kteří měli možnost cestovat po světě. Jeden z nejslavnějších kabinetů vybudoval císař Rudolf II. na Pražském hradě.

Jaká bude budoucnost sbírky Oldřicha Uttendorfského, není jisté. Její zakladatel pro ni nemá dědice. Aby se nashromážděné artefakty nerozeběhly zpátky po světě, hledá způsob, jak sbírce zajistit budoucnost, zachovat ji v co největší úplnosti a dostat ji do správných rukou. I kdyby šlo o její prodej.