Článek
Vrátil jste se z Paříže, kde jste se setkal s Milanem Kunderou poté, co médii proběhla kauza policejního záznamu z roku 1950. Jak na ni reagoval?
Prostřednictvím agentury Dilia žádá od Respektu omluvu, která ovšem nebude. Když jsem odjížděl, tak jsme o tom odmítnutí ještě nevěděli, ale stejně už tehdy zcela zřetelně řekl: Dál už se soudit nehodlám. Není mu šedesát ani sedmdesát, jeho čas je prostě ohraničený a on chce napsat ještě jeden, věřím, skvělý román. A navíc, ta jedovatá slina stejně zůstane, ať už se přihodí cokoliv, vím o tom své. Duchovní trpaslíci, co s chorým gustem na něho zacílili, měli úspěch. Bodli obra, žel ne do kotníku, nýbrž do srdce.
V bezprostřední reakci pro agenturu ČTK dával načasování kauzy do souvislosti s frankfurtským knižním veletrhem. Proč?
Někteří čeští mediální všeználci psali o tom, že je to další rys Kunderova sebepřeceňování. Přitom šlo o něco jiného. Ten zlovolný úder totiž dopadl i na Věru Kunderovou, která mu dělá také manažerku. A většina nakladatelů i překladatelů byla právě ve Frankfurtu a okamžitě hromadně volali a psali, ptali se a chtěli vědět cosi, o čem sami Kunderovi neměli ani ponětí.
V hovorech s nimi jsme se vrátili na počátek 70. let, kdy jsem jako redaktor Mladého světa zařídil, že tam Milan Kundera pod jiným jménem publikoval seriál ironických astrologických předpovědí s vlastními kresbami. Vyhodili mě pak z redakce, několik let jsem byl bez zaměstnání a ten spár StB mě pronásledoval ještě po listopadovém převratu. Tehdy mě estébáci opakovaně na Kunderu vyslýchali a přitom, aby ukázali, co všechno vědí, mi o Milanovi sdělovali neuvěřitelné podrobnosti z jeho života i pár let zpátky.
Pokud tedy platí, co tvrdí někteří horlivci z řad historiků i publicistů, že komunistický systém byl naprosto vadný s výjimkou pečlivě a bezchybně vedených policejních materiálů, pak je zcela nepochopitelné, proč takovou bombu o možné spolupráci Kundery nepoužili. To by přece bylo terno!
Vy tedy záznamu z úřadovny SNB nevěříte?
Já si samozřejmě myslím to, co pregnantně vyjádřil Josef Škvorecký, že jen idiot ve všem věří záznamům StB a SNB. Když už jsem vzpomenul Škvoreckého. Kunderovi dostávají do Paříže skoro všechno, co se tady o té aféře zveřejní. Milan to ani nečte, jediné, co ho zaujalo, byly názory jeho vrstevníků, spisovatelů. Vedle právě Škvoreckého ho povzbudilo třeba mínění Ludvíka Vaculíka či Evy Kantůrkové. Naopak jako nehorázné se jevily některé soudy Ivana Klímy.
S Milanem Kunderou jste v pravidelném telefonickém spojení. Proč jste se vydal do Paříže právě nyní?
Když jsem začátkem roku konečně dopsal svůj nový román, Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka, bavili jsme se o jeho ději po telefonu s Milanem a jeho mé téma zaujalo. Jde o hledání vnitřní identity člověka ve střetu s nástrahami času. V rozmezí 20. století zachycuji ságu rodiny Kalurových ovlivňovanou kotrmelci dějin v Československu, Německu a Finsku.
Okrajově v mém románu vystupují autentické postavy třeba Havel, Kosík, Fuks a další. A také, ve dvou zmínkách Kundera. Z toho vzešel nápad, že až kniha vyjde, pošlu ji do Paříže, aby si ji Milan přečetl a napsal mi pár řádek na křest, který se kvůli tomu posunul na listopad.
Ten osudový, svým způsobem kunderovský paradox tkví v tom, že jednou z hlavních postav je starší historik, který přiléhavě komentuje onu popřevratovou absolutizaci policejních archívů a následnou ritualizaci označené skupiny obětí, jakož i horlivou ambicióznost některých mladých historiků, kteří mu připomínají inkvizitory 50. let.
Jak to vše hodnotil či přijímal Milan Kundera?
Dovolte mi odbočku. Bydleli jsme s manželkou v malém hotýlku na Montmartru a po snídani jsme vždy chodívali kouřit na hotelový dvorek. Vedena stejnou neřestí tam s námi vždy pobývala i manželská dvojice z Portugalska. Pochopitelně přišla i řeč na osočení Kundery. Jejich reakce byla jednoznačná.
Říkali: Proboha, co vy Češi jste za národ? Máte jediného světově známého umělce a chováte se k němu jako ke kriminálníkovi. Kdyby se něco podobného stalo u nás, a že takových eventualit mohlo být v minulých desetiletích v Portugalsku řada, letěl by náš ministr kultury okamžitě do Paříže, v aktovce ten pseudodokument, a jednal by s dotyčným rodákem, aby se k tomu mohl vyjádřit.
Autoři útoku uváděli, že se snažili Kunderovi faxovat otázky.
Sám jsem na jaře posílal Kunderovým fax s rozpisem jednoho léku, prošlo to s kladným potvrzením a za dva dny mi volali, kdy konečně ten recept pošlu. A pak teprve ten druhý fax došel. A jeden bůhvíjaký fax měl být pro Respekt argumentem, že spisovatele oslovili!
V té souvislosti chápu i francouzské rozpaky nad českým předsednictvím v EU. Aféra Kundera k nim přiložila další poleno. Každé předsednictví mívá i kulturní vrcholy. Francouzi se chtěli s Čechy spojit při realizaci celoevropské oslavy 80. narozenin Milana Kundery v dubnu příštího roku. Ten záměr je pochopitelně rovněž ztracen.
Není vinen i Kundera, že s médii nekomunikoval?
Kundera se v posledních letech vědomě vracel do své vlasti. Samozřejmě po svém, nehalasném způsobu. Prvním signálem bylo setkání v Paříži, kde jsem před asi šesti lety byl s tehdejším ministrem Pavlem Dostálem. Pavlova bezprostřednost mnohé zábrany překonala. Později, před třemi lety, Milan s potěšením přijal cenu Akademie literatury české, což je společnost asi čtyřiceti spisovatelů.
Loni následovala Státní cena za literaturu s Kunderovým osobním poděkováním. A letos uvolnil k realizaci svou hru Ptákovina. A snad mohu povědět, že měla následovat publikace dalšího, širší veřejnosti vlastně neznámého Kunderova románu. To vše je jednou zhůvěřilostí poničeno. Jeden francouzský známý nám na závěr návštěvy řekl: Češi, máte, co jste chtěli. Teď už bude Milan Kundera jen náš.
