Michal Pavlíček: Pomyslný vlak pořád jede, muzika mě stále baví

Abych pravdu řekl, moc ji neřeším. Nemám pocit, že se blížím k nějaké pomyslné cílové čáře. Prožívám intenzivní období, které si užívám se svým osmiletým synem, s rodinou, a díky tomu se stále cítím dostatečně mladý.

I v profesním životě mám spoustu plánů. Rozjíždí se turné se Stromboli, budu hrát s Načevou se smyčcovým kvartetem, v prosinci nás čeká s Pražským výběrem velký koncert, skládám scénickou hudbu, chtěl bych si v budoucnu nahrát další sólovou desku.

Upřímně řečeno, když vidím Ennia Morriconeho, jak neustále jezdí po světě a vystupuje, nemám pocit, že by pro skladatele šedesátka měla být nějak přelomová. Jsou to kulatiny, ale pomyslný vlak pořád jede a muzika mě stále baví a nabíjí.

To by spíš měli posoudit posluchači a kritici, kteří lépe poznají, jestli je autor vypsaný a opakuje se. Osobně nic takového necítím, spíš mám dojem, že skládání je proces, který je stále v chodu, a invence zatím nevysychá. V jistém smyslu, například s ohledem na zkušenosti, mi to teď dokonce přijde lepší, než to bylo v minulých časech. U každého umělce se ale střídají období, kdy je víc posvícení, s těmi, kdy se nápady rodí hůře a témata nejsou tak výrazná. Tak to ale bylo vždycky.

Privátní oslava mých narozenin proběhne o tři dny dříve. Pozval jsem na ni své kamarády a určitě se dobře pobavíme. Koncert by měl být spíš happeningem pro fanoušky. Vystoupí na něm Stromboli, přijdou kluci z Pražského výběru, pozval jsem BSP, Tomáše Hajíčka, Rendu Rypara, Saharu, Načevu, Andreje Šebana.

V asi patnácti skladbách s námi bude hrát Hudba Hradní stráže a Policie České republiky pod taktovkou šefdirigenta Václava Blahunka. Mělo by to dostat zajímavý říz a současně je to pokus představit mé skladby v trochu jiných aranžích, o které se postarali Petr Wajsar, Michal Vejskal a já. Moc se na to těším, doufám, že to bude velká jízda.

Koncerty, které jsme absolvovaly, mi potvrdily, že ano. Reakce na ně byly pozitivní. Jistě, většinou přicházeli naši skalní příznivci, ale pod pódiem jsme viděli i mladší fanoušky. Myslím si, že se nám podařilo vystoupení oživit a že máme stále co říct. Bára Basiková je navíc ve velké formě.

Důvod, proč letos hrajeme se Stromboli dál, je prostý. Loňské koncerty nás zkrátka vzaly za srdce. Mým původním plánem nebylo kapelu oživit. Chtěl jsem jen nahrát desku, odehrát koncert v O2 areně a odejít. Ono to ale takříkajíc naskočilo.

Už při zkouškách na vystoupení v O2 areně. Dostavil se pocit sounáležitosti a my měli dojem, že dvacetiletá pauza, která tomu všemu předcházela, vůbec nebyla.

Nemám v úmyslu, a nikdy jsem neměl, držet Stromboli při životě za každou cenu. První pocit, že to mě nebo ostatní členy kapely netěší, bude znamenat ukončení aktivity Stromboli.

Z hlediska ambice ho neřešíme. Domluvili jsme se, že naše stěžejní desky nebudeme při skládání a natáčení vnímat. Nebavíme se o tom, jestli překonáme Straku v hrsti, protože si myslíme, že ji ani překonat nelze. Je to prostě kultovní nahrávka.

Naším plánem je zachytit současné hudební rozpoložení Pražského výběru, a potom se uvidí. Momentálně je příprava alba ve stavu zrání. U každého z nás vznikají samostatně nápady dema a pak je budeme společně přebírat.

Nebude to vůbec jednoduché, jsme každý trochu jinde a asi budou vznikat třecí plochy o zaměření a obsahu desky. Ale když už jsme se usmířili po bratrovražedném boji, tak si myslím, že nás, rockové dědky, nová deska nemá šanci rozhádat.

Příští rok to bude dvacet let, co jsme vydali svou zatím poslední studiovou desku Běr. Dvacet let je dlouhá doba, a tak natočit nové album je pro nás otázka muzikantské prestiže.

Doufám, že před prosincovým halovým koncertem.

V létě odehrajeme festivalovou sérii Hrady.cz. Zahrajeme na všech zastávkách. Hrát nicméně budeme hlavně staré věci, novinky představíme až v O2 areně 7. prosince.

Koncert tam proběhne společně s Českým národním symfonickým orchestrem. Měla by to být velkolepá podívaná s řadou hostů, a výběrovské věci zazní i v čistě symfonických aranžmá.

Od začátku jsem to vnímal jako projekt tří individualit, z nichž do něho každá vloží to své. Já se snažil složit pro Richarda písničky na míru. Chtěl jsem, aby v nich byl bigbít i můj pohled na šanson.

Na zhudebnění jsou velmi komplikované, protože kvůli svým jasným schématům nedávají velký prostor pro členitost melodií.

Kdyby měl člověk zhudebnit tři čtyři, při troše zkušeností to zvládne. Na albu Sociální síť jich ale je čtrnáct a musím přiznat, že to nebyla úplná procházka růžovým sadem. Snažil jsem se je udělat hudebně různobarevné, aby album nevyznělo stereotypně.

Spíš je to rozšířená verze té původní. Přidal jsem třicet stránek, protože mě trochu mrzelo, že první vydání skončilo jakousi pachutí kolem Pražského výběru.

Celý konec loňského roku byl ve znamení filmových dotáček dokumentu o mně, který vznikal v průběhu šesti let. Bude to takový pohled do mého hudebního soukromí očima režisérů Miroslava Doležala a Michala Baumbrucka. Premiéra bude 13. února na ČT art.