Článek
Od zakódovaných poetických výjevů v poválečných snímcích Václava Kršky přes dlouhé období tichého zákazu a následné vyostřené rané devadesátky až po současná historická dramata a politicky angažované dokumenty. Tuzemští filmoví tvůrci se během uplynulých dekád pozvolna učili o jinakosti nešeptat, ale sebevědomě se ujmout slova.
V desetiletích před sametovou revolucí byla otevřená reprezentace stejnopohlavní lásky a vztahů ve veřejném prostoru v podstatě zapovězená. Přesto do kulturních děl pronikala, byť pouze ve skrytých náznacích.
Zřejmě nejvýznačnějším příkladem této tendence je „básník českého filmu“ Václav Krška. Do zdánlivě heteronormativních příběhů, třeba adaptace Šrámkova Měsíce nad řekou (1953), vpravoval určité scény, v nichž mohli vnímavější diváci rozeznat otisk jeho sexuální orientace. Papírník Jan Hlubina (Zdeněk Štěpánek) a jeho kamarád Josef Roškot (Jiří Plachý) na plátně prožívají vztah, který je evidentním signálem jejich identity, ačkoli jej tehdejší oficiální kritika popisovala jako neškodnou lyrizaci.
Vyobrazený idylický svět mužského přátelství, do něhož mají ženy omezený přístup, představoval pro menšinové publikum vzácnou možnost identifikace v jinak velmi nepřátelském prostředí. Připomeňme, že až do roku 1961 byla homosexualita v Československu trestná.
Navzdory následnému „povolení“ těchto styků zůstávala LGBTQ+ komunita ve stínu a odkrýt ji ve filmu bylo nadále nemyslitelné. Pokračovalo se v Krškově duchu, zejména formou stylizované krásy mužského těla, což je patrné například v celovečerním zpracování romantické pohádky Radúz a Mahulena (1970) režiséra Petra Weigla.
Úpadek i deviace
Po listopadu 1989 přišla umělecká svoboda, s ní však i étos patologie a skandálnosti. Homosexualitu pro její jinakost doboví autoři nezřídka využívali k odhalování společenských neřestí a spojovali ji s úpadkem nebo zvráceností mravů.
Příkladem může být titul Requiem pro panenku (1991) v režii Filipa Renče, v němž jsou sadistické vychovatelky v ústavu zároveň vylíčeny jako lesby. To může vzbudit klamný dojem, že homosexuální orientace jde ruku v ruce s deviantním chováním.
Ještě drsnější perspektivu nabídl režisér Wiktor Grodecki v thrilleru Mandragora (1997), jímž tematicky navázal na své obdobně laděné dokumenty Andělé nejsou andělé (1994) a Tělo bez duše (1996). Ve fiktivním příběhu prolnul homosexualitu s mužskou prostitucí, drogovou závislostí a nákazou HIV, čímž stvrdil stávající stereotyp gaye jakožto jedince, jehož život v dekadentní metropoli zákonitě přivede do záhuby.