Článek
Pamatujete si na svou první návštěvu kina?
Moje iniciace nebyla spojená s konkrétním filmem, ale s kinem ve Světlé nad Sázavou, kde jsem vyrostl. Na několik filmů jsem ale obsesivně chodil pořád dokola. Na starý Souboj Titánů, výpravný, částečně manuálně trikový film plný fantastických herců jako Laurence Olivier, který hrál Dia. Nebo na filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem.
Uvědomil jsem si rozdíl mezi plátnem a obrazovkou, kterou jsem zažil ještě černobílou. Poklad na Stříbrném jezeře jsme si s kamarády pouštěli v prádelně v bytovce, kam maminka jednoho z nich přinesla promítačku.
Proč vlastně filmy sám netočíte?
Čím víc filmů vidím, tím víc jsem přesvědčen o tom, že by si každý měl dvakrát rozmyslet, než se pustí do filmování. S nástupem technologií je tohle vábení ještě mnohem silnější. Znám sice několik přirozených talentů, kteří vzali do ruky kameru a výsledek byl skvělý, ale to je jedno dvě procenta. Filmař by měl mít buď školu, nebo praxi. Mě baví a naplňuje možnost být nápomocen cestě filmu k divákovi.
Vzniká až moc filmů?
O tom se mezi námi dramaturgy po celém světě hovoří jako o faktu. Existuje spousta organizací, které filmařům pomáhají s vývojem scénáře, s nalezením producenta, různé inkubátory a pitchingová fóra. Pravidelně zaznívá, že některé projekty měly být opuštěny v zárodku. Nám přijde ročně i devatenáct set filmů, některé se chytí na jiném festivalu, většina dalších nikde. Jenže s filmy je to úplně jiná situace, než když spisovatel strčí nepovedenou knihu do šuplíku a jde to zkusit znova. Investice je nesrovnatelná.
Co naopak v kinech chybí?
Pokud se bavíme o standardní nabídce kin, dneska trošku chybí filmy střední velikosti a rozpočtu se silnými příběhy, na které se snáz napojuje divákům po celém světě a které navíc někdy mohou vydělat překvapivě dost peněz.
Vzpomínám si na film Stevena Soderbergha Bez kalhot o mužském striptérovi, který stál sedm milionů dolarů a vydělal jich sto sedmdesát. Zatímco když uděláte film za tři sta milionů a vyděláte tři sta padesát, je to průšvih. Stále raritnější je nalézt výjimečný film, který se neopírá o velký rozpočet a způsobí rozruch.
Podařilo se takový film objevit ve Varech?
Napadá mě třeba norský Kurz negativního myšlení. U nás měl zhruba před dvaceti lety světovou premiéru a kdykoli se hraje, je vyprodáno, dokonce podle něj vznikla divadelní hra.
Vraťme se do kina ve Světlé nad Sázavou. Kdy jste poznal, že se chcete profesně věnovat filmu?
V osmnácti, což bylo začátkem 90. let, jsem se vydal do nedaleké Lipnice nad Sázavou, kde měl chalupu filmový historik Karel Čáslavský. Miloval jsem ho z televize, pouštěl staré filmy a velice zasvěceně o nich hovořil. Přijel na velmi smutnou událost. To byla doba, kdy městské úřady, bývalé národní výbory, zavíraly nevýdělečná kina.
Jedním z nich bylo právě kino v Lipnici. Karel Čáslavský přijel uvést poslední představení. Po projekci jsem za ním přišel, abych se ho zeptal, co mám dělat, abych se stal jím. Řekl mi, že neví, protože je samouk, ale že v Praze na filozofické fakultě na to mají obor, tehdy se jmenoval filmová věda, dnes filmová studia, což je možná přesnější, protože vědci se tam z nás rozhodně nestali.
Přijel jsem na přijímačky, ale ještě během nich jsem se zvedl a zase odjel, protože jsem zjistil, že jsem sice nadšenec z malého města, ale o historii filmu nic nevím. Místo filmu jsem začal studovat práva.