Hlavní obsah

Mariana Alasseur: Dílo by mělo mluvit samo za sebe

Právo, Jan Šída

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Mariana Alasseur (36) se věnuje konceptuálnímu umění, malbě i organizování happeningů. Studovala na pražské AVU i na École Nationale Supérieure des Beaux Arts ve francouzském Nancy. Aktuálně můžete její práce vidět v pražském Centru současného umění DOX, kde vystavuje několik děl v rámci expozice Kde domov můj?

Foto: PRÁVO – Jan Šída

Pro výtvarnici Marianu Alasseur je v umění důležitý moment překvapení.

Článek

Proč se věnujete právě výtvarnému umění?

Je v něm obrovská tvůrčí svoboda a možnost sebevyjádření. Navíc mám velké štěstí, že mě vždy podporovali a podporují rodiče, kteří jsou restaurátoři a od malička mi dávali svobodu jak ve výchově, tak ve výtvarném vyjadřování.

Když jsem ve škole namalovala zelené sluníčko a učitelce se nelíbilo, tak mi naši řekli, že je to v pořádku a že učitelka výtvarné tvorbě prostě nerozumí.

Čím vás oslovila malba a tvorba prostorových předmětů?

Maluju asi od deseti let. Ze začátku samozřejmě malujete zátiší, učíte se objevovat krásu. Podařilo se mi dostat na Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor užitá malba. Jenže tam z nás dělali spíš natěrače, protože na nás chtěli, abychom dělali velké barevné plochy.

Ve čtvrtém ročníku jsme konečně začali vytvářet skutečnou malbu, která mě bavila, a učitelé mi dávali i lepší známky. A hlavně, vzali mě rovnou na Akademii.

To už jste dělala prostorové artefakty?

Začala jsem s nimi na Akademii. Malbu miluju, ale zároveň je hrozně náročná. Každým tahem určujete konečnou podobu obrazu, to vyžaduje velkou koncentraci, je to stále otevřený proces a pro mě i velká zodpovědnost.

U trojrozměrného předmětu předem vím, jak bude vypadat. Mám nápad a pak ho realizuji. Svým způsobem tak odpočívám a někdy je to i zábavné. Ale na Akademii tehdy nevládl svobodný duch a já s tím měla velké problémy. Když se naskytla možnost studovat ve Francii, nebylo proč nad nabídkou váhat. Akademii jsem opustila ve třetím ročníku a už se na ni nevrátila.

Je markantní rozdíl mezi oběma školami?

Ano, jednoznačně v přístupu k tvůrčí svobodě studentů. V Čechách nastává problém, jakmile překročíte zažité hranice.

Ve Francii dají studentům možnost tvořit sám za sebe, najít vlastní cestu tím, že jim ukážou více možností a pohledů na věc. AVU mi poskytla základ, Francie umožnila otevřít se novým způsobům myšlení i vyjádření a to mě obohatilo. Mohla jsem dělat kromě malby třeba videoart nebo performace a vyzkoušet si různé formy výtvarného sdělení.

Dost mě tam ovlivnily i minimalismus a konceptuální umění.

Proč jste inspirativní prostředí opustila a vrátila se na český venkov?

Ve Francii získáte určitý nadhled, vidíte Čechy z odstupu. Jenže vám najednou začnou chybět hlubší přátelské vztahy a vlastně i rodinný život. Jsem hodně vázaná na rodinu, stýskalo se mi tam.

Takže hned po absolutoriu nastal čas k návratu. Francie mi pomohla v umělecké sféře, ale osobní život mám navždy svázaný s Českem. Jsem asi vlastenka.

Právě vystavujete v pražském Centru moderního umění DOX. To je prestižní prostor…

Organizátoři mě oslovili, abych se expozice zúčastnila. Znali jednu mou práci, kontejner s národní vlajkou. Symbolizuje Říp jako popelnici kultury a je umístěna v DOX na terase. Chtěli ještě obrazy hory Říp, které vznikly také v roce 2010, a video Pro tebe 2011, které jsem vytvořila s bratrem, dokumentaristou Janem Látalem. Čtvrté dílo Pozor nablito! vzniklo náhodou.

Když si pročítám noviny, vidím zprávy a neustále slyším o korupci a komerci, tak mně to dlouhodobě nedělá dobře. Jednou se mi zvedl žaludek a při tom mě napadlo udělat mapu naší republiky jako vyzvracenou louži.

Aby dílo vypadalo reálně, musela jsem použít chemikálii Lukopren. Nastříhaná houbička na nádobí symbolizuje zbytky jídla.

Byly nějaké výrazné ohlasy na zmíněné dílo?

Když jsem dílo přinesla před jeho instalací a položila na podlahu v DOX, přicházející producent poznamenal: Ale copak, nějaká nehoda? Je vše v pořádku? Myslel si, že je to opravdové, a o to mi šlo. Měla jsem radost. Jde mi o kontakt s člověkem a moment překvapení mě baví, protože každý reagujeme jinak.

Otevřenost a proměna v umění je nádherná věc. Na vernisáži byla maminka mé kamarádky a zděšená říkala, že tohle do galerie nepatří. Upřímně si myslím, že ve Francii by to vůbec nešlo vytvořit. Francouzi jsou velcí nacionalisté. Češi jsou ke svým národním symbolům hodně neteční.

Naše národní hrdost byla mnohokrát ušlapaná, a tak k ní lidé nemají vztah. Bohužel tu lidé často ztratili kontakt se svými vlastními kořeny. Nechají se vláčet systémem i dobou bez pocitu ukotvení a možnosti něco ovlivnit.

Troufla byste si udělat nějaké dílo, které by národní hrdost neironizovalo, ale naopak podporovalo?

Obrazy Řípu ji, myslím, podporují. Jinak by asi bylo důležité najít klíč, jak to zrealizovat. Na druhou stranu si myslím, že v Čechách je spousta pozitivní tvůrčí energie i šikovných lidí, jenže tady chybějí možnosti.

Myslím, že by se u nás mělo něco změnit a politika by se měla dělat odspodu, od obyčejných lidí. A hlavně musíme přestat věřit tomu, že jsme jen oběti systému. Musíme ho začít měnit, každý tím nejlepším ze sebe, ve svém vlastním i širším okolí, tak daleko, kam dosáhneme. Věřte, že všem bude líp.

Reklama

Výběr článků

Načítám