Článek
Josef Škvorecký nedávno řekl, že nemůže obdivovat Evropu, ze které v minulém století vzešly dvě světové války a holocaust. Napsal jste o té době osmisetstránkovou Knihu pamětí. Souhlasíte s ním?
Vidím to obdobně. Kdybych měl dvacáté století charakterizovat vlastními slovy, řekl bych, že je to jedno z nejhorších období. Vraždy podložené ideologickými důvody existovaly vždy, ale v té době se spojily s technikou, s manipulací masami a mechanickým vyhlazováním lidí. Zažili jsme vědeckotechnickou revoluci a proto bych nikdy nepodceňoval roli a odpovědnost technických, přírodních i společenských věd.
Evropa tyto hrůzy přežila, možná se poučila, spojuje se. Nechtěl byste přece jen 20. století za něco pochválit?
Žádné století si nezaslouží, abychom ho hanili nebo slavili, měli bychom si ho prostě uvědomit a to není lehký úkol. Měli bychom ho reflektovat, a tady se kritice nemůžeme vyhnout. Musíme to dělat právě proto, aby se člověk nedopustil znovu stejných omylů, protože k tomu má sklony. Člověk se vrací k omylům, pokud je to pro něj výhodné.
Co pro vás znamená Praha a co pro vás znamená Kafka?
Ačkoliv o tom Praha neví, mám k ní blízký vztah. (Smích.) Hodně pro mě znamená také česká literatura, český film. Můj život podstatným způsobem ovlivnil osmašedesátý rok. Kafka zase patří k mému literárnímu probuzení.
Jak ovlivnil rok 1968 váš život?
V té době jsem byl novinář a 19. srpna 1968 jsem odjel na delší dovolenou, abych se věnoval psaní. Směřoval jsem na stáž a kvůli tomu jsem musel mluvit s jedním policejním důstojníkem malého městečka, který ale byl úplně bez sebe z něčeho zcela jiného. Vůbec se nechtěl bavit o tom, proč jsem ho navštívil. Sledoval, jak se v nočních hodinách přesouvají k československým hranicím vojenské kolony a předpokládal intervenci. Nemohu se zbavit dojmu, že to byl právě on, kdo uvědomil vaše představitele o jejím nebezpečí. Vrátil jsem se domů, vyprávěl to přátelům, kteří mi říkali, že něco takového není možné. Jedenadvacátého se ukázalo, že to možné bylo.
Jak jste na to reagoval?
Nemohl jsem dál být novinářem, protože toho, co následovalo, jsem se nemohl v žádné podobě zúčastnit. Zároveň to znamenalo, že jsem od toho okamžiku byl nezaměstnaný. Moje literární texty stejně nesměly vycházet a tak jsem se v podstatě dobrovolně odebral do naprosté izolace. V sedmdesátém sedmém i osmém se k tomu přidala účast na maďarském hnutí solidarizujícím s Chartou 77, šlo o souhlasná prohlášení, což mělo své důsledky. Jde jen o politický povrch událostí, důležitější jsou díla českých autorů té doby, kteří jsou pro mě velmi důležití.
Byl jste už před listopadem v Praze?
Ano, v létě 1989. Bylo to vzrušující, fantaskní. Československo žilo v relativním klidu, zato němečtí turisté už brali útokem pražské velvyslanectví západního Německa. Na můj literární večer přišlo překvapivě hodně lidí, sál byl nabitý, vypadal jako československé kulturní středisko v Budapešti v šedesátém osmém roce. Nebyl jsem tu ani jako autor znám, nevyšel žádný překlad, ale přijížděl jsem ze svobodné republiky. Všichni se mě na to ptali, jak to u nás vypadá. Bylo to moc krásné, nezapomenutelné.
Kteří čeští spisovatelé jsou pro vás nejdůležitější?
Mám moc rád Ivana Olbrachta, samozřejmě Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala, Ladislava Fukse.
Kterou knihu současného maďarského autora by český čtenář neměl přehlédnout?
V žádném případě by neměli pominout díla Esterházyho a Kertésze, pokud je neznají. Oba autoři patří k nelehce překládaným, takže je třeba najít opravdového mistra. Nechtěl bych přehlédnout básníky, jako je Imre Oravecz, Ádam Nádasdy a Dezsö Tandori.