Článek
Na internetových stránkách o české filmové tvorbě České filmové nebe (www.cfn.cz) si můžete vyhledávat informace různými způsoby; i podle jmen osob, které se jakýmkoliv způsobem na nějakém filmu podílely.
Není Karafiát jako Karafiát
Když si najdete odkaz na Jana Karafiáta, jimramovského kněze a spisovatele (1846-1929), jehož Broučci jsou ještě dnes schopni předjet v rovince dětského usínání celý peloton daleko slavnějších postaviček od Dětí z Bullerbynu až po muminky (dokonce i Dádu Patrasovou), najdete zde dva záznamy. První o filmovém zpracování Broučků (1967, r. Libuše Koutná), druhý o tom, že Jan Karafiát účinkoval ve filmu The Plastic People of the Universe (2001, r. Jana Chytilová).
Joe Karafiát se ve filmu opravdu objevuje, ale jestli tam i lítal s lampičkou a s ostatními broučínky, o tom bych vážně pochyboval. I když - spojit Plastiky s Broučky, to je neuvěřitelně drtivá koalice. Ta by musela vyhrát všechna volební klání!
Když jsem si předcházející odstavec znovu přečetl, musel jsem sám sobě udělit důtku s výstrahou. Nechal jsem severské muminky, postavičky nejvíce podobné televiznímu vesmírnému Alfovi, možná zbytečně prohrát; klání s Broučky mohlo skončit remízou.
Tove Janssonová o nich napsala devět knih a všechny jsem si v českém překladu koupil a rád si v nich čtu. Ve svazku Čarodějův klobouk (česky 1984) vystupují tvorové jménem hatifnati, kteří se jednou za rok shromažďují na jednom ostrově. Těžko říct, proč svou výroční schůzi konali, protože ani neslyší, ani nemluví, jenom pořád upírají zrak na daleké cíle, k nimž se chystají. Ta poslední činnost zvlášť, ta je vizionářská. Ta přece platí jak pro všechny kongresy a shromáždění WTO a Světové banky, tak pro všechna ta ILO, UNIDO, IAEA, WIPO, OTIF... Nebo neplatí?
Berlínský Goethe-Institut začal v roce 2001 vydávat časopis pro střední Evropu Kafka (v německé, polské, maďarské a česko-slovenské mutaci). Každé číslo je tematicky zaměřeno (to první začalo odvážně - Evropu nově narýsovat), jeho autoři jsou z celé Evropy. Po Liehmově revue Lettre internationale je to další snaha o vedení tolik potřebného kulturně-politického dialogu (třeba o tom, jak tzv. kulturní dědictví nově přistupujících zemí bude implementováno do integračních evropských procesů).
Na stránkách jsou obálky a obsahy všech 12 čísel, některé texty jsou v plné verzi, v posledním čísle např. článek polského spisovatele a esejisty Stefana Chwina Vládci nad slovy. Vzkazuje nám: ...nepodléhat teroru slov, jakými mluví většina. Co je ale lepší: mlčící hatifnati nebo stáda vyprázdněných slov?