Článek
Dceru legendárního chorvatského herce Zvonimira Rogoze, který se jako jediný cizinec dokázal vklínit mezi činoherní gardu pražského Národního divadla, mi nakonec pomohla vypátrat moderní technika. Díky ní jsem se v červenci roku 2015 ocitl u ní v Kalifornii.
Ptáte se, co člověka nejvíce zajímá po šedesáti sedmi letech emigrace? „A jaká je Praha?“ Banálněji jsem reagovat nemohl: „Praha je, paní Kocourková, pořád stejně krásná!“ Na nekonečně dlouho zaklonila hlavu a zalesklo se jí v očích. Bylo patrné, kde zůstalo její srdce.
Libuše Rogozová Kocourková ve Spojených státech.
Povídali jsme si dál: Haas, Deyl, Rašilov, Kohout, Vydra, Pešek, Nasková, Baldová, Scheinpflugová, Kronbauerová, všechny znala osobně. Jejím idolem ale zůstala Andula Sedláčková. Extravagantní, noblesní, prostořeká. Paní Libuši dokonce vozila autem do své černošické vily: „A kdybyste viděl, jak ona kolemjdoucím nadávala,“ popisovala zážitek z cest a záhy diskrétně doplnila: „Sprostě!“
Maturitu na gymnáziu doplnila státnicemi z angličtiny. V sobotu 18. listopadu 1939, den po nacistickém masakru studentů, pak odehrála poprvé roli Mely v Morálce paní Dulské. „Vždyť jsem z herecké rodiny. Buď to tam je, anebo ne,“ reagovala na můj údiv, když jsem se dozvěděl, že neabsolvovala konzervatoř.
Druhá role ji katapultovala do Zemského divadla v Brně: „To bylo moc dobře udělané představení, to si pamatuji,“ říkala. A nehovořila o žádné oceňované hře, ale o neznámých Hoších, dívkách a psech od Paula Vanderbergha.
„Kubelíček,“ zvolala potom a dodala: „My jsme mu tak říkali, když jsme chodili i s Dáňou na obědy. On tehdy chodil s jednou houslistkou.“ Prostinká věta z válečného Brna připomíná dvě elitní osobnosti naší kultury: Rafaela Kubelíka a Danu Medřickou.
Okolnosti zániku brněnského divadla si nepamatuje. Až ode mne se dozvídá o smrti ředitele Václava Jiříkovského, který ji tam angažoval.
V epicentru války
Potom pokračujeme: stanná práva, zavírání divadel, sňatek den po lidické tragédii, střelba v Resslově ulici (bydlela dvě stě metrů od chrámu, kde zahynuli stateční parašutisté) a bombardování Prahy 14. února 1945, které prožila se synem v samém epicentru. „To bylo nepříjemné. „Víte, co bylo nejhorší? Že jsme nevěděli, kdy přijde další nálet,“ vzpomněla.
Šeříková vůně nakonec zamořila Prahu. Zachované dokumenty ale dokazují nástup totality už v roce 1945. Manžel-advokát byl bezdůvodně vyslýchán policií a v srpnu roku 1947 mu přišli až do bytu odebrat pas.
Lstí pak vycestovala se synem do Švýcarska, manžel se musel spolehnout na převaděče. „Šli jsme vždycky tam, kde nám kladli nejmenší překážky,“ vysvětluje veletoč, který souvisel s přechodem z německy mluvící oblasti ve Švýcarsku do anglofonní Austrálie.
Libuše Rogozová Kocourková s Hurvínkem.
Protloukání se, tentokrát už Spojenými státy, ukončila čtyřiadvacetiletá hlasatelská činnost v redakci Hlasu Ameriky. Prohlížíme staré fotografie: „Tady jsem s Hurvínkem,“ řekla. Jinde je portrét Miloše Kirschnera a já jsem překvapen, že přišla profesně do kontaktu i s lidmi z druhé strany železné opony.
„Počkejte, to byl zajímavý chlapec...,“ řekla a ukázala na hudebníka Jana Hammera ml. S jeho maminkou měly prý společnou lásku: kočky. Dochované veterinární osvědčení ukázalo, že jedna z nich doputovala z Prahy až za Atlantik.