Hlavní obsah

Lady Macbeth ve Státní opeře provází smůla

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

11. 12. 2023, 11:01

Koncem listopadu uvedlo pražské Národní divadlo se souborem Státní opery jedno z klíčových děl 20. století, Lady Macbeth Mcenského újezdu. Opera teprve sedmadvacetiletého Dmitrije Šostakoviče se zapsala do historie nejen svou hudebně-dramatickou kvalitou, ale i Stalinovou odmítavou reakcí, jež měla destruktivní vliv jak na skladatelův osud, tak i podobu hudby a umění v sovětském Rusku.

Denys Pivnickij jako Sergej a Alžběta Poláčková jako Katěrina Lvovna Izmajlova jsou protagonisty nové inscenace Šostakovičovy opery.

Článek

V Praze má toto dílo svou inscenační tradici. Poslední inscenace z roku 2000 v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Františka Preislera ml. žije dosud v paměti diváků pro své vnějšně neokázalé, ale dokonalé ztotožnění se s duchem opery.

RECENZE: Hamlet jako nekonečný proud otázek

Kultura

Novou inscenaci Lady Macbeth provází ale od začátku smůla. Hned druhá premiéra byla zrušena pro indispozici hlavní představitelky a poslední páteční repríza se odehrála v torzovité podobě, zaviněné technickými problémy scény.

A to je zásadní problém, protože režisér Martin Čičvák se scénografem Hansem Hofferem staví na okázalé scénické podobě. Pokud nefunguje výtah ani točna, nelze si o podobě inscenace učinit odpovídající představu.

Alžběta Poláčková (Katěrina) a František Zahradníček (Boris) oslovují diváky hereckou i pěveckou souhrou.

I tak je patrné, že Čičvák se snaží rozehrát operu činoherním způsobem. Daří se mu to se sólisty, méně už v kolektivních scénách, kde mechanické pohyby dělníků v montérkách odkazují ke konstruktivismu třicátých let, ale některé akce, jako montáž atomové rakety, z opery trčí jako nepodařený pokus o vtip.

Nespornou kvalitou je hudební nastudování Hermanna Bäumera, jež vystihuje dravou živočišnost Šostakovičovy hudby v prudkých kontrastech maximální dynamiky (někdy jde ostrý zvuk žesťů až na hranici snesitelnosti) s působivými lyrickými částmi.

Alžběta Poláčková (Katěrina) v proskleném výtahu tvořícím základ bohužel na páteční repríze nefunkční scény.

Alžběta Poláčková v titulní roli dokonale propojuje herecké a pěvecké pojetí postavy, která kolísá mezi tvrdostí vražednice tchána i manžela a zoufalou osamoceností nenaplněného ženského údělu. Pěvecky má roli dokonale vystavěnou, s úchvatným lyrickým závěrem zpěvu o černém jezeře zrcadlícím tragiku jejího osudu. I ostatní role jsou obsazeny kvalitně.

Denys Pivnickij má pro Sergeje nejen příjemně znějící tenor, ale i charisma cynicky sebevědomého frajera, které režisér už nadbytečně ilustruje třeba tím, že ho v závěru nechá kšeftovat s hodinkami.

František Zahradníček zpívá Borise sice světlejším basem, než bývá zvykem, ale herecky i pěvecky je jeho postava důstojným soupeřem Poláčkové Katěriny. Ocenění zaslouží i Josef Moravec za postavu Zinovije či Peter Mikuláš za krásný zpěv Starého trestance. Lze si tedy jen přát, aby se divákům dostalo zážitku z hudebně i scénicky kompletního představení.