Článek
Teprve po sametové revoluci se dostal k realizaci vlastních hudebních nápadů. Na kontě má dvě velmi dobrá sólová alba.
Jaká byla vaše muzikantská cesta?
Na prvním místě u mě vždy byla radost z hudby. Zřejmě nejvýznamnější kapela mého života, která hrála skutečně jen pro hudbu samou, byl Hugo Band. Vzpomínám na nekonečné jam sessiony, byla to má srdeční záležitost. Jenže se skladbami od Jimiho Hendrixe nebo Johnnyho Wintera bychom tenkrát kvalifikační zkoušky u státní agentury nejspíš neudělali.
Řada kapel a muzikantů, se kterými jsem pak měl tu čest hrát, je dlouhá. Mandragora, Combo FH, Přemysl Faukner, Ondřej Konrád, Marcela Březinová, Lešek Semelka nebo Marika Gombitová. A určitě jsem na někoho zapomněl. Mám pocit, že jsem víc času trávil na jamování a ve zkušebnách než na koncertech. S odstupem času to vidím jako výhodu, protože jsem mohl stále cvičit, hledat, objevovat, o hudbě přemýšlet.
Určitě jste získal mnoho zkušeností i na koncertech.
To v každém případě. Nikdy jsem o tom nemluvil a mám pocit, že to v tu chvíli nedošlo ani klukům v kapele, ale například s Marikou Gombitovou jsem jezdil na koncertní turné s jedinou kytarou. Neměl jsem totiž žádnou náhradní, nevydělal jsem si na ni.
A to jsem v té době hrál na nejtenčí možné struny a často používal vibrato, které dává strunám pořádně zabrat. Marika to neví dodnes. Musel tenkrát nade mnou létat strážný anděl, ale nikdy jsem nemusel vyměňovat strunu přímo na pódiu, před tisíci lidmi. Až mě při té vzpomínce dodnes mrazí.
Co se pro vás jako kytaristu a autora s názorem změnilo po revoluci?
Splnil se mi mnohaletý sen. Britský producent a hudebník Steve Gresswell mě v roce 1990, na základě poslechu zaslaného demosnímku, pozval do Anglie. Umožnil mi na náklady svého vydavatelství natočit první profilové album. Bylo to úžasné, jenže já se po návratu domů musel nějak živit. A tak jsem kytaru hodil pod postel a začal dělat do reklamy. To mi umožnilo nejen přežít, ale postavit se na nohy a špičkově si vybavit vlastní studio.
Za dva roky mi od Stevea přišla nová smlouva na další dvě alba v Anglii. Šlo o silnou vydavatelskou společnost Chrysalis. A já ji nepodepsal. Jednak jsem měl doma povinnosti, ze kterých bych se těžko vyvazoval, ale už jsem si také přestal věřit. Prostě jsem hodil za hlavu možná životní příležitost.
Karel Espandr vydal dvě sólová alba.
Své druhé album Coming Through jste vydal již před dvěma lety. Jak vzniklo?
Zatímco mé první album vyšlo v Anglii v režii Britů před mnoha lety, Coming Through jsem si vymazlil v Česku. Vznikalo šest let. Nejen že jsem si ho sám natočil, ale také jsem si ho produkoval. A i když se cítím být víc kytaristou a autorem, sám jsem si ho i nazpíval anglicky. Nenašel jsem totiž v Česku nikoho, kdo by mé písně nafrázoval podle mých představ. Nemůžu ale nezmínit šikovného anglického zvukového inženýra Richarda P. Jamese, který je podepsán pod výsledným zvukem alba. Jednu píseň i odzpíval.
Vznik té desky pro mě byla satisfakce. Vrátil jsem se totiž předtím po mnoha letech ke hraní na kytaru, protože jsem si uvědomil, že nesmím zahodit to, co mi bylo nejspíš naděleno do vínku, tedy schopnost skládat a hrát na kytaru.
V jakém stylovém ranku se deska pohybuje?
Už v minulosti jsem osciloval mezi rockovou hudbou a písničkářstvím. Uvnitř mě probíhal boj o to, jestli mám hudbu aranžovat jako alternativní experimenty, nebo ji víc přiblížit lidem. Nakonec jsem druhé album pojal jako písničkové, popové, v některých písních se syrovou agresivní kytarou a jinde jsem zase hru změkčoval klouzavou slide kytarou. Používám při tom masivní kovový prstýnek z kusu trubky, takže i ten zvuk je jiný. Na desce jsou melodické písničky.
Anglické texty napsal můj dlouholetý kamarád Zdeněk Majer, kterého jsem roky trápil požadavky na dodržení přesného frázování melodií. Zvládl to perfektně.
O čem texty jsou?
Některé textové motivy písní velmi citlivě vkreslila do bludiště na rozkládacím obalu alba ilustrátorka Ida E. Novotná. Goddess is born nebo Morning in Paris jsou o lásce a kráse, ale rozptyl témat je mnohem širší.
Vždy jsem měl rád texty kapely Talking Heads a rozhodl jsem se jí jednu píseň na albu věnovat. Je to hudebně nejpraštěnější skladba desky. Původně jsem ji nazval She Is Thereza Hall, později jsem ji psal s iniciálami She is T. H., aby připomněla Talking Heads, a nakonec zůstalo u She is Talking.
Raiders of the Night je zase trochu politická a vychází z dospělého prozření. They are Coming je o mimozemšťanech, což je téma, které vyplňovalo část mého snění v dětství. Lákal mě tajemný vesmír, jeho hloubka, byla v tom i touha odhalovat a nestát při tom nohama na zemi.
Žijete ale v realitě. Jak ji vnímáte?
Jsme na světě proto, abychom tvořili, ne ničili. Zlobí mě zbytečné konflikty ve světě, které zabíjejí nebo vyhánějí lidi z domovů, děsí mě obrovský pohyb, stěhování národů. Nechápu západoevropské politiky, kteří nepřemýšlejí o budoucnosti realisticky. Myslím si totiž, že třetímu světu může být Evropa prospěšnější jako silný, prosperující a vzdělaný kontinent, ne jako pevnina oslabená chaosem.