Článek
Černý domeček se sice představuje jako román, dokonce jako sága překračující ze století devatenáctého do jedenadvacátého, ale je to v komárkovském stylu jedna z nejpůvabnějších a pochopitelně nejrozsáhlejších esejí, narvaná polyhistorickým rozhledem a laskavě ironickou vstřícností ke světu.
Komárek je kromě obvyklých vlastností literátů k výkladu života v české kotlině vybaven ještě dosti vzácným bonusem: pobýval v exilu, ale ne tak dlouho a tak daleko, aby se domácím poměrům před- i polistopadovým odcizil a po návratu jen udiveně a nechápavě hleděl, případně zase radši zmizel. Získal jen dostatečný odstup a neztratil empatii.
Jistě vlivem své původní přírodovědné profese nenahlíží život - jako jiní národní vypravěči - nijak existenciálně, ale jako přírodní koloběh. A tak se s lidmi moc nemazlí. Věnuje se jim asi jako tvůrci hollywoodských filmů vedlejším postavám, žádná hlubinná psychologie, uvede je na scénu, popíše, vylíčí několik důležitých životních příhod a nechá umřít. Dost nezvyklé v české literatuře - a osvěžující.
Jsme tu, jako jsou jiní jinde, výjimeční drobnými odlišnostmi jako brouci tesaříci, naše životy jsou - ať se nám to líbí nebo ne - určovány mocnějšími silami a stereotypy, než si vzpurně dovolujeme přiznávat, vyšším řádem, chcete-li.
A ještě sny! Ty hrají v Komárkových příbězích našich spoluobčanů z černého domečku v jistém jihočeském městečku mimořádnou roli, jako by byly součástí bdělého života. Napovídá nám tu pan profesor něco, co mu hladce projde jen v literární fikci? Nebo si, jak umí, ze čtenáře jen tak dobrácky utahuje?
Stanislav Komárek: Černý domeček
Petrov 2004, 238 stran, cena neuvedena