U mě pořád dobrý, řekl Jan Hřebejk Veronice Bednářové

Úvod tedy zaujme, ale podstatné je, že pak už kniha nepustí. Veronika Bednářová má na kontě stovky interview, umí se ptát a ne náhodou společně zvolili právě formu rozhovoru, který plyne svižně, s lehkostí a samozřejmostí.

Záměrně nedodržuje přísnou chronologii, ale zastavuje se u klíčových mezníků Hřebejkova života a díla. Střídá krátké, jasné odpovědi s delšími, třeba při zamýšlení nad tím, proč některé jeho filmy či série nedopadly tak, jak si představoval.

Tvorba laureáta vůbec prvního Českého lva (za film Šakalí léta) a dalších za snímek Musíme si pomáhat, který měl i nominaci na amerického Oscara, a za Horem pádem, má široké divácké zázemí.

Tím nejpočetnějším je určitě vánoční evergreen Pelíšky, o jejichž vzniku a zákulisí Hřebejk prozradí mnohé, včetně toho, že dlouho váhal nad obsazením Jiřího Kodeta.

Ostatně první Kodetův natáčecí den nezačal dobře: „Byl nejistý, měl zubní protézu, přišel s ní na plac a nešlo mu to. Všichni pochybovali, jestli tu roli, důležitou, ústřední, vůbec dá. Já jsem, protože se skutečně nedařilo, už byl taky zoufalý… A najednou slyším hlas Jiřího Krejčíka: „Podívejte. To charisma a nasazení a obětavost, jakou má ten Kodet! To tady nikdo nemá. Vy musíte projevit trpělivost a on vám to vrátí.“

Krejčík měl pravdu. Hřebejk si to zapamatoval, práce s herci byla vždy jeho nejsilnější stránkou. Také o ní se toho v knize dočteme mnoho, protože vždycky bral herce jako spolupracovníky, nikoliv pouhé interprety scénářů. A tak se ještě ve vzpomínání na Pelíšky například dozvíme, že slavná věta „A skláři nebudou mít co žrát!“ vznikla tak, že si ji Stella Zázvorková přinesla z domova. „Nikomu nic neřekla a pak ji při ostrém záběru vypálila.“

V knize samozřejmě nechybí vzpomínky na dětství na vsi v Řeporyjích v rodině věřících rodičů ani na přiznání, že navzdory této výchově mu „dar víry“ nebyl dán. Na dospívání, na přátelství a spolupráci se scenáristou Petrem „Jarchoněm“ Jarchovským, na studia na FAMU před a po sametové revoluci (absolvoval v roce 1991). Na spolužáky i na osudové seznámení se spisovatelem Petrem Šabachem, který kamarádil s Jarchovského tetou Jindrou, jež se stala předobrazem Jindřišky z Pelíšků.

Každý rozhovor má omezený čas a prostor, aby se nestal nudným. Přesto je škoda, že se nedostalo víc na povídání právě o práci s Jarchovským, která je v jeho tvorbě klíčová, či o Hřebejkových společensko-politických názorech, protože je často prezentuje ve veřejném prostoru. Třeba někdy příště. Nicméně nad názvem U mě pořád dobrý si v závěru čtenář může směrem k oběma autorům snadno říct: U mě taky.