Stavař posbíral prvorepublikové krimi příběhy a vydává knihu Hříšné Břeclavsko

Jak vypadala odvrácená tvář Břeclavska za první republiky, začal Petr Omelka pátrat zhruba před rokem. „Vzniklo to vyloženě ze zvědavosti. Prvorepubliková Břeclav bývá líčena nesmírně idylicky. Fungovaly tu hotely, desítky živnostníků i velké fabriky. Lidé chodili v neděli hrát kuželky na zahrádku ke Koruně nebo tancovat do Grandu,“ vypráví Omelka.

„Napadlo mě ale hledat odvrácenou tvář tehdejšího městského života. A tak jsem začal pátrat.“

Nejdřív zamířil do kriminalistického archivu v Praze a tam ho odkázali na Okresní archiv v Mikulově. „Postupně jsem zjistil, že velké kauzy se soudily v Brně. Nechtělo se mi ale zbytečně přehrabovat v tunách šanonů,“ přiznává autor.

Dostal proto nápad prozkoumat tehdejší tisk. „Začetl jsem se do Lidových novin a objevil krimi příběhy nejen z Břeclavi, ale z celého okolí. Některé byly tak šílené, že by byla škoda, kdyby upadly v zapomnění,“ usmívá se autor.

Uplynulý rok strávil tím, že vyhledával a vrstvil jeden lidský osud za druhým, od drobných krádeží slepic přes vyloupené pokladny až po brutální vraždy.

Příběhy, které zveřejnil v knize, se odehrávají v letech 1919 až 1938 a psaly o nich tehdejší Lidové noviny a deník Moravská orlice, ze kterých autor čerpal. Text v knize doprovázejí dobové pohlednice a případy jsou řazeny chronologicky podle roků.

„Některé jsou dlouhé a popsané do nejmenších detailů, jiné kratičké. Záleželo na tom, jak moc se jim tehdejší novináři věnovali. Tehdy se ale psalo opravdu o všem. Třeba i o tom, jak se v jednom břeclavském domě popraly do krve dvě domovnice,“ směje se spisovatel.

Některé příběhy byly tak neuvěřitelné, že autor zpočátku podezíral tehdejší žurnalisty ze senzacechtivosti a vymýšlení. Vše, co v knize najdete, se však skutečně stalo. Spisovatel si totiž informace z dobového tisku pečlivě ověřoval z dalších zdrojů.

Příkladem je tragédie z Lanžhota z roku 1922, kde došlo k dvojnásobné vraždě. Ženatý muž z Mikulčic tehdy chodil za místní dívkou. „Když byly hody, vzala ho k sobě domů a přizvala i svou sestru. Chystala se mu totiž říct, že už s ním nechce nic mít. Zhrzený milenec ale dívku i spolubydlící sestru zastřelil a následně i sebe,“ popisuje Omelka jeden z nejtemnějších příběhů.

V novinových článcích ale tehdy neseděla křestní jména zavražděných sester. „Každý deník uváděl jiná, tak jsem začal pátrat na vlastní pěst,“ vzpomíná autor, jak se obrátil na městský úřad v Lanžhotě. „Jenže tamní kroniky za války shořely a pamětníci už o tragédii nic nevěděli. Správná jména jsem ale nakonec vypátral.“

Protože autor v knize uvádí skutečná jména aktérů, hříšníků, zlodějů i vrahů, v úvodu raději upozorňuje na to, že po sto letech už tyto příběhy nikoho na cti netratí. „Jsem si samozřejmě vědom toho, že v regionu stále žijí jejich potomci,“ dodává Omelka.

Formát knihy je navržen tak, aby se dala pohodlně číst u vody nebo ve vlaku. „Je to zkrátka čtení pro zábavu a poučení. Přál bych si, aby se čtenáři bavili u čtení stejně dobře, jako jsem se bavil já při psaní.“

U této prvotiny navíc nejspíš nezůstane. Petr Omelka už začal pracovat na pokračování, tentokrát se zaměří na sousední Hodonínsko. „Je to neuvěřitelně dobrodružná a zajímavá práce, ve které zkrátka musím pokračovat. A podle prvních nálezů se zdá, že Hodonínsko bude ještě o něco divočejší a nabitější,“ uzavírá s úsměvem autor.