Richard Pooley: Pečuji o rodinné dědictví, odkaz Arthura Conana Doylea a jeho Sherlocka Holmese

Jsem jeho nevlastní pravnuk. Můj děda si vzal Doyleovu dceru, když mi bylo deset. Stala se mou babičkou, paní Pooleyovou, a byli jsme si vždycky moc blízcí. Hledáte-li tedy fyzickou podobu, spřízněnost geny, musíte oslovit prasynovce Richarda Doylea.

O odkaz našeho předka pečuje totiž více lidí. Jsem jedním z nich. Navíc samotný Doyle, ač měl pět dětí, žádné vnouče neměl. Jeho děti žádné potomky neměly. Autorská práva tak přešla na jiné lidi, včetně jeho neteří, synovců, jejich potomků.

Jestli myslíte kvůli výstavě, byl jsem i v Asii, konkrétně loni třeba v Číně. Podobná tam byla v Pekingu a v Šanghaji… Nebyly ale tak hezké jako v Praze, a to vlastně prvně, kdy se podobná expozice koná v Evropě, nepočítáme-li do toho Velkou Británii. A jestli se mě ptáte, zda hodně cestuji, odpovím: ano. Nejen kvůli Doyleovi.

Vyrůstal jsem v rodině diplomata. Dlouho jsem sám pracoval v Japonsku. Sečtu-li to, projel jsem za život zatím více než sedmdesát států. Praha, Česko mají na tomhle seznamu výjimečnou pozici, i kvůli tomu, že Doyle se díky této lokalitě kdysi skutečně proslavil. Pomohla mu k tomu povídka Skandál v Čechách. Vydal ji před 135 lety.

Nebyl, ale ve střední Evropě se pohyboval. Dva měsíce třeba studoval oftalmologii ve Vídni. Velmi mu záleželo na tom, aby jeho příběhy byly odborně přesné. Popularizoval díky tomu řadu kriminalistických metod, které se v jeho době začaly používat k vyšetřování. Díky němu se dostaly k běžným čtenářům. Ostatně vědě propadl už jako student medicíny na Edinburské univerzitě.

Nejdůležitějším momentem jeho studií bylo setkání s profesorem Dr. Josephem Bellem – byl chirurg a průkopník forenzní patologie, který své studenty udivoval neuvěřitelnou schopností dedukce… Jinak Doyle se do střední Evropy vrátil ještě v rámci svatební cesty, na niž vyrazil se svou druhou ženou. Vedle Vídně byli také v Budapešti.

Pro Brity je tenhle prostor velmi atraktivní, až exotický. Má u nás velmi dobrý zvuk. Vám, Čechům, přičítáme pozitivní energii, jistou nekomfortnost, ale také schopnost prosadit se ve světě. Odjakživa u vás žijí výjimeční umělci, včetně hudebních skladatelů, spisovatelů.

Ano, před ní vydal o Sherlocku Holmesovi dvě knihy. Bestsellery se rozhodně nestaly. Jeho agent mu poradil, ať zkusí napsat něco kratšího, třeba právě nějakou povídku. A hned ta první, Skandál v Čechách, čtenáře nadchla.

Hodně britských a amerických čtenářů si dokonce myslelo, že v ní Doyle popisuje pravdivý příběh. Hledali informaci o českém králi Wilhelmu Gottsreichu Sigismondu von Ormsteinovi a americké pěvkyni Ireně Adlerové, což jsou vedle Holmese a Dr. Watsona její hlavní postavy.

Ano, nejčastěji to lidé zjišťují a zjišťovali v souvislosti se Sherlockem. Pořád dokola vysvětluji, že to tak není. Taky jsem zjistil, že většinou ani neví, kdo tuhle postavu stvořil. Což si pravidelně ověřuji, naposledy jsem to udělal tady, v jedné pražské restauraci. Po večeři jsem se ho zeptal, zda mu mohu položit dvě otázky.

Ta první je: Slyšel jste někdy o Siru Arthurovi Conanu Doylovi? Na ni odpověděl, že ne. Pak jsem se ho zeptal, zda někdy slyšel o Sherlocku Holmesovi. Reagoval: ano, a tak je to téměř vždy. No a samozřejmě si myslel, že žil.

No jo, no. Taky jsem mu vysvětlil, že Sherlocka stvořil můj nevlastní pradědeček. Jeho reakce mě hodně pobavila. Optal se mě, jestli jsem tedy současný Sherlock. Mám pocit, že Doylea znají víc jen v Japonsku. Tam totiž ožila nejedna manga. Díky tamnímu tradičnímu komiksu vědí, že žil Doyle a stvořil Sherlocka. Díky tomuhle výtvarnému stylu se povědomí o nich dostává do Číny, kde je manga populární.

Líbí, je mi přitom jedno, že námět žije svým životem, že se ze Sherlocka stává gay, žena, případně pes. Je to v pořádku. Žije, což je nejdůležitější. Navíc Doyle ženskými postavami spíš šetřil, je dobré, že do jeho odkazu spontánně přibývají.

Tyhle požadavky respektuji. My Sherlocka Holmese a Dr. Watsona nevlastníme. Snažíme se, aby přežil v moderním světě. Nyní tak vyjde kniha, kde se jeho postavy ujalo deset skvělých spisovatelů a spisovatelek, namátkou jde o Kate Mosseovou či Anthonyho Horowitze. Přímo jsme je požádali, aby nějaké věci měnili. Udělali to skvěle, těšte se.

On hlavně napsal mnoho dalších příběhů, které neměly nic společného se Sherlockem Holmesem. A některé z těchto příběhů byly o doktorovi… Doktorem je i Watson, ovšem není pravda, že by se do něj Doyle nějak zobrazil.

On navíc skutečně moc rád příběhy Sherlocka Holmese neměl, sice mu vynesly hodně peněz, jenže on toužil psát něco jiného. Doma mám dopis, v němž už čtyři měsíce po vydání Skandálu v Čechách uvažuje, jak ho zabít…

Jako autor se viděl spíše ve světě vědy. Podívejte se kolem sebe, na předměty na pražské výstavě, jde často o věci, které přímo souvisí s výzkumem, medicínou. Jak jsem říkal, řadu metod představil lidem právě on, ve své tvorbě. Tyhle věci jsou opravdu zajímavější než stůl, na němž psal.

Ano, originál jsme stěhovali jen jednou, do Montrealu. Upřímně, nevím, co na něm lidé mají. Stůl je stůl. Zajímavější jsou rozhodně fotografie, dokumenty, dopisy…

V domě, kde Doyle žil, je škola pro děti se speciálními potřebami. Další nemovitosti jsou v soukromých rukách. Nikdo z jeho příbuzných ovšem mezi nimi není.

Jsou to příběhy Dobrodružství plukovníka Gerarda (1898, česky 1925 – pozn. red.). Je to Francouz, důstojník z napoleonských válek. Ale byly to oblíbené příběhy mé nevlastní babičky. Hodně mi je četla a já je dodnes mám doma. Podepsala mi je. Jsou velmi vtipné. Jejich hrdina je chrabrý, ale poněkud ješitný a domýšlivý francouzský brigádní generál (plukovník) Étienne Gérard.

On totiž Doyle měl skutečně velký smysl pro humor. Rád prostřednictvím literatury útočil na určité britské tradice, dělal si z nich legraci. Ve své době byla tato vyprávění stejně populární jako ta o Holmesovi. Podle mě jsou dokonce lepší, jen zapadla. Škoda, byla by zajímavá i pro vás, Čechy, Doyle popisuje i tažení Napoleona u vás.