RECENZE: Zkusme změnit osnovy, vyzývají Ženy slova

Poncarová v rámci své novinky vsadila na kombinaci důkladných rešerší, soukromých poznámek a fabulace, která se nejčastěji projevuje tak, že s nimi mluví.

Zachytila v ní životy F. Háje, Felixe Tévera, Růženy Svobodové, Amálie Kutinové, Vlasty Javořické, Olgy Barényi, Marie Majerové a Popelky Biliánové. Jednotlivé části od sebe odlišila vizuálně, barvami. To knihu dělá nejen přehlednou, ale také na první pohled krásnou.

Autorka se v ní naplno vrací ke svému vzdělání. Každým zpracovaným ženským osudem předává čtenářům otázku, která je v českém školství dlouhé roky na místě. Zní: kde jsou v osnovách české literatury tyto ženy? Odpověď na ni je zatím stále stejná: není na ně přes mužské autory místo, ač nejsou a nikdy nebyly o nic horší.

Autorka jejich tvůrčí a intimní osudy prolíná s osobními postřehy, kdy sama ví, jak těžké je skloubit psaní a rodinu. Jednu protagonistku po druhé představuje hlavně jako ženy žijící v (ne)šťastných manželstvích, jako matky, dámy bortící zažité konvence. Barvité příběhy zakončuje radami, co od dané osobnosti číst a kam jí můžete položit na hrob kytičku.

Jako ostřílená autorka historické literatury (k jejím nejlepším titulům patří Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala, Podbrdské ženy či Anna R.) se dokáže do doby, kterou popisuje, hladce přenést.

Svůj um dokáže předat i dále, čtenářům a čtenářkám. Vysvětlí jim, proč některé používaly mužská jména, proč vsadily často na pseudonymy anebo i to, jak snadno se staly hrdinkami, aniž by chtěly, i zrádkyněmi idejí jen proto, že to bylo „pohodlné“.

Díky umu klást události uchopitelně a pochopitelně, plynulému toku slov vás Poncarová donutí nad autorkami přemýšlet, aniž byste je třeba znali, případně o nich někdy slyšeli. A ne, nejde o snahu přepsat dějiny ve feministickém stylu.

Ženy slova nabízejí něco jiného: kvalitní sondu do neprávem zapomenutého světa, který by měl dávno být součástí kvalitní výuky literatury.

Jako absolventka tohoto oboru (i pod vedením docentky Dagmar Mocné, která dodává zmíněné knize erudici a studentům předávala svou lásku ke spisovatelkám 19. století) musím shrnout, že literatura všech protagonistek se vážně dá číst. Buď jako hodnotné kusy, anebo jako svědectví doby, která sice zmizela, ale kdysi formovala důležité okamžiky českého národa, a ženy byly nejen u toho, ony je také tvořily.