RECENZE: Freida McFadden vsadila v Příteli jen na jeden šokující zvrat

Pomocnice byla přeložena do pětačtyřiceti jazyků a téměř tři roky figurovala v žebříčku bestsellerů serveru The New York Times. Úspěšná je i její nedávná filmová adaptace, ve které se hlavních rolí zhostily Sydney Sweeneyová a Amanda Seyfriedová.

Snad v návalu radosti se autorka rozhodla odhalit svou identitu, a tak nedávno prozradila světu, že má v dokladech jméno Sara Cohenová, je jí šestačtyřicet roků a skutečně je lékařka, která se v praxi zabývá fungováním mozku.

Od sukcesu Pomocnice čelí lehčímu i silnějšímu tlaku na to, aby psala stejně zdařilé knihy dál a dál. Pokouší se o ně, což o to. Jenomže byly-li její nejsilnější zbraně, náhlé zvraty, v jejím arcidíle přirozené a veskrze nápadité, v následujících knihách nejsou.

V novince Přítel je třeba si na ně nějakou dobu počkat, přičemž ten jediný na konci pro pozorného čtenáře tolik překvapující není.

Sydney Shawová je svobodná, nezamilovaná a vyčerpaná častými schůzkami s muži, kteří nestojí za to. Když potká Toma, okouzlujícího, pozorného, ​​úspěšného a zdánlivě dokonalého chlapíka, nabude dojmu, že konečně našla oporu svého srdce. Jejich vztah se vyvíjí rychle a ona stejně rychle dochází k pochybnostem.

Mezitím jsou v knize odhaleny vraždy a najednou se nejedná o to, zda Sydney našla toho pravého, ale o to, zda neudělala osudovou chybu.

Okolnosti příběhu jsou reálné. Mnohé situace znají čtenáři z vlastních životů, některé jsou povědomější mužům, jiné ženám. Zklamání, která přinášejí rande smluvená prostřednictvím seznamovací služby, prostě v životě přicházejí opakovaně.

Reálná je též naivita, s jakou se Sydney do schůzek pouští a s níž se rozhoduje, jaký krok udělá. Stejně tak reálné je zklamání, když se ukáže, že se plete.

McFadden je pořád velmi dobrá vypravěčka. Umí zaujmout maličkostmi a dává svým knihám tolik obyčejnosti, že je to jistě jeden z důvodů, proč jsou obecně tak přitažlivé. I když tedy čtenář v Příteli po poměrně vysokém počtu stran zjistí, že se stále nic pozoruhodného nestalo, nemá důvod knihu odložit, protože se mu prostě dobře čte.

Funkční jsou i dvě časové roviny, které autorka pro své vyprávění zvolila. Zvolna se vzájemně sbližují, potom se plynule propojí, přičemž ani jedna z nich není méně zajímavá než druhá.

Jenomže na pozadí toho všeho roste rozuzlení, které je dost patrné na to, aby ohromilo. McFadden se k němu navíc dobrala ve velkém klidu. Plynulým dějem předtím tolik neohromovala, jako by si tentokrát bohatě vystačila s tím, že se story odvíjí ve dvou časových rovinách.

Zasévá jen malá semínka pochybností, poukazuje na podivná chování, nepříjemné náhody a zvláštní okamžiky, které působí malinko divně. No a potom už jí na nic nečekaného nezbyl čas ani nápad.