Článek
O umělkyni Lotte Frumi ze stejnojmenné knihy Michaely Krčmové jste možná nikdy neslyšeli, což má svůj důvod. Poté, co umělkyně, která pocházela z německy mluvící židovské rodiny, přišla o matku, jež roku 1942 zahynula v terezínském ghettu, na Československo nadobro zanevřela.
Jejím útočištěm se už před druhou světovou válkou staly italské Benátky. Tam tato bujná zrzka nejen tvořila, ale také po boku své životní lásky, o jedenatřicet let staršího charismatického světáka Guida Ehrenfreunda, pořádala vyhlášený intelektuální salon.
Po nacistické okupaci Itálie v září 1943 spolu ti dva naskočili bez dokladů do vlaku, jako zázrakem unikli kontrolám a po zbytek války se ukrývali na toskánském venkově. Aby neumřeli hlady, Lotte malovala krajiny a plátna směňovala za jídlo, ale i dříví na otop nebo teplé oblečení.
„Ty nejsi žádná líbivá malířka… Máš divoký umělecký charakter a neměla by ses snažit ho utlumit!“ řekl o Frumi později její přítel, slavný malíř Oskar Kokoschka, když její díla spatřil na Bienále v Benátkách, kam se po válce vrátila. Na prestižní přehlídce vystavovala celkem pětkrát.
Ve městě plném vodních kanálů a gondol před téměř čtyřmi dekádami zemřela. Její jméno se teprve vrací do povědomí poté, co na ni česká kunsthistorie dlouhá desetiletí pohlížela jako na „ztracenou malířku“.
