Článek
V jednom rozhovoru jste řekla, že si nepřipadáte jako spisovatelka. Už se to změnilo?
Řekla bych, že už se k této pozici blížím. Ale jako slavná se rozhodně necítím, stále jsem anonymní. To bylo vidět nedávno na premiéře filmu Stvůra, kde se všichni novináři zajímali o herce a režiséra a mě tam neznal prakticky nikdo. Což je v dnešní době vlastně dobře.
Co pro vás znamená být spisovatelkou?
Ani nevím, u mě to přišlo vlastně náhodou, na mateřské dovolené. Děti byly malé, a když usnuly, tak jsem se dala do psaní, což byl vlastně relax, ale i odpočinek od role matky. Stále se totiž vnímám hlavně jako máma, a to spisovatelství mi ještě nedošlo naplno.
Jak vlastně píšete?
Pro mě je důležité vzít nějaké téma, které mě irituje, jako třeba násilí na dětech nebo domácí násilí, a to je ten popud. Jako matka malých dětí si uvědomuji, jak je svět, do kterého dnes děti přivádíme, hostilní. Kriminální příběhy jsem vždycky měla ráda jako žánr, takže se u mě do budoucna v tomto směru asi nic nezmění.
Sama jste se s mnoha negativy coby dítě setkala. Chápete prožitou zkušenost jako zásadní pro svou tvorbu?
Kdybych měla normální, hezké dětství, asi bych nepsala vůbec. Srovnat se se svými traumaty mi pomohly děti a vlastní rodina. Teprve pak bylo možné o tom psát, a tedy s tím vyjít na veřejnost. Nejvíce terapeutický byl pro mě asi psychothriller Někdo z nás, který moje rodinné poměry popisuje nejvěrněji.
Honění se sekerou po zahradě nebo škrcení páskem, k tomu v naší rodině bohužel skutečně docházelo. Na druhou stranu mi to při tvorbě pomáhá, mechanismus násilníků mám zažitý na vlastní kůži, a nemusím nic konzultovat s psychology a dělat si rešerše.

Posledním dílem Kristýny Trpkové jsou Příběhy z pitevny.
Stalo se vám, že třeba někdo z rodiny, nebo z Holic, vám vyčetl, že o něm píšete?
Tak to se mi ještě nestalo. V Holicích mě sice znají, ale zatím jsem nedospěla do fáze, že by mě anonymové na sociálních sítích zasypali nenávistnými komentáři. Což se časem určitě změní. Když mě lidi zastaví, tak jen proto, aby mi řekli něco hezkého. Ale je pravda, že jakmile jsem přesáhla kulisy maloměsta, začalo se objevovat určité nepřátelství. Spousta lidí, kteří mě do té doby, dokud jsem byla „jen máma na mateřské“, zdravili, zdravit ze dne na den přestali.
Podle vaší prvotiny Stvůra vznikl film. Jak se to stalo?
Těch nabídek přišlo víc, ale tu první jsem odmítla. Bylo to na mě moc rychlé. Režisér, který nakonec Stvůru zfilmoval, mě nakonec přesvědčil svým klidem a rozvahou. Hlavně v sobě jsem to měla už vyřešené. Kniha je moje dítě, film něco jako vnouče. Spolupráce byla dobrá, moje připomínky štáb akceptoval. Dalším filmovým adaptacím se rozhodně bránit nebudu.
Vaše poslední dílo Příběhy z pitevny je knižní rozhovor. Jak vzniklo?
Soudní lékař Pavel Toupalík mě oslovil jako první, moje knihy už znal. A nabídl mi konzultaci odborných věcí. Původně jsem chtěla vidět, jak taková pitva vypadá, abych to využila v dalších knihách. Na společné knize jsme se dohodli asi až po roce.

Trailer StvůryVideo: Falcon
Co vás na pitevně překvapilo?
Na rozdíl od detektivek je vyšetřovatel vždycky pitvě přítomen osobně a nečeká až na vypracovanou zprávu. Lidé si také myslí, že soudním lékařům nevadí krev, což není pravda, protože někteří omdlívají třeba při běžných odběrech. Dokonce ani atmosféra při pitvě není tak ponurá a soucitná jako v knihách, lékaři mají rádi černý humor a nad pitvaným tělem si třeba domlouvají setkání u piva.
Další mýtus je, že na pitevně jsou čisté, nablýskané podlahy. Pravda je ovšem taková, že když tam přijdete, snažíte se neomdlít už proto, abyste neupadli do toho množství nejrůznějších tělních tekutin, které jsou všude kolem.
Cítíte se víc jako úspěšná žena nebo úspěšná spisovatelka?
Za svůj největší úspěch považuji to, že mám normální rodinu a děti. Že se mi podařilo nepřejímat vzorce ze svého dětství a vést naplněný, šťastný život. Psaní je pro mě spíš příjemný bonus, takový pocit zadostiučinění.


