Článek
Zmíněná diskusní série byla součástí mnohačetného vysílacího projektu Slyšet Havla, který Rozhlas připravil. Nebyl v tom připomínání samozřejmě sám. Týdny a dny před 5. říjnem, na nějž ty devadesátiny připadly, bylo Havla všude plno. Až jsem si říkal, zda se to nepřehání.
Jenže tohle výročí bylo asi poslední, kdy ještě bylo možné mluvit se seniorními pamětníky, kteří mu bývali nablízku. Za deset let, při stovce, to nejspíš už bude jinak… Ale především: Havel za sebou zanechal kulturní a politické dílo, k němuž se lze vztáhnout, anebo se mu postavit. Kromě T. G. Masaryka nikoho takového moderní české dějiny nemají.
Rozhlasová série nebyla adorační, vlastně možná až teprve při letošním výročí se začalo o Havlovi uvažovat bez krajností, s klidným respektem nezastírajícím i jeho slabiny a omyly. A v nynějším světě, který je depresivnější, než byla jakákoliv léta v éře od konce roku 1989 do začátku covidu v roce 2020, se Havlova osobnost ukazuje být zdrojem naděje a pozitivity.
Na závěr ještě jedna aktualita: do konce tohoto týdne je v pražském Muzeu literatury k vidění výstava Dopisy Olze. Nabízí ke zhlédnutí výběr originálních dopisů adresovaných manželce z vězení; některé z nich dosud nebyly publikovány. K tomu náhled do samizdatové produkce či třeba psací stroj, na němž Václav Havel psal.
Ta výstava stojí za vidění a za přečtení. Když z ní člověk odchází, možná si řekne: Přestanu kňourat, nepoddám se malomyslnosti.
