Článek
Ta byla inspirovaná jejím vězněním po obvinění „z podvracení republiky“. Důvodem byla publikace literárních textů v cizině bez souhlasu státních orgánů. Soud se nakonec ani nekonal.
V polovině osmdesátých let byla v trojici mluvčích Charty 77 spolu s Jiřím Dienstbierem a Petruškou Šustrovou. Po aktivní podpoře Občanského fóra a nedlouhém působení jako poslankyně České národní rady se hlavně věnovala literatuře, scenáristice a práci pro Obec spisovatelů.
Má velkou zásluhu na praktickém spojení tří proudů české literatury, tzv. oficiální, disidentské a exilové. Zvolena byla také členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Především však neúnavně tvoří scénáře a prózy.
V knižních vyznáních z posledních let jste oslovila čtenáře naléhavým titulem s názvem O jinakosti. Opravdu onen odstup k jinakým lidem projevovaný veřejně nebo i v soukromí vnímáte tak silně?
Možná bych ten odstup necítila tak silně, ale uvědomila jsem si jeho tíhu, když jsem se blíž seznámila s Romanem Bodym a jeho rodinou. Musím říct, že etnický rasismus je nejodpornější kaz takzvané bílé společnosti.
Vnímala jste takový cit k nejrůznější osobitosti druhých už dávno?
Asi o mně nevíte, že jsem se vdala do židovské rodiny. A má venkovská teta spráskla ruce a řekla: Ona si bere Žida! A mému muži vždycky jen vykala.
A co vám o dnešní společnosti nebo literatuře našeptává vaše alter ego Nečas?
Alter ego se odmlčel. Asi se polekal, protože nakladatel Miroslav Balaštík mi jednou napsal: Dost bylo Nečase!
Ve vzpomínkách na lidi blízké z literární branže jste se hodně věnovala Ludvíkovi Vaculíkovi a Václavu Černému. Co jste na nich obdivovala?
Na Ludvíku Vaculíkovi jeho neoblomitelnou originalitu. Na profesoru Černém jeho hluboký smysl pro umění a profesní přísnost.
Kdo vám jako spisovatel byl či je blízký?
Jiří Gruša. To byl skutečný literární solitér. A Karel Pecka, pro nefalšovanou mužnost svých textů. Také Ladislav Fuks, pro myšlenkovou, jazykovou a situační hravost. Ze současných mi vzal dech Emil Hakl svou Uminou verzí.
Co vůbec říkáte současné české literatuře?
Dovolíte mi se nevyjádřit?
I to je odpověď. Vracíte se v duchu k zážitkům spojených s Chartou 77, nebo třeba až do éry šedesátých let? Ta pro váš tvůrčí rozlet skončila filmem Zdeňka Sirového Smuteční slavnost.
Ocenit umělecký a duchovní rozkvět šedesátých let brání falešný zpětný pohled. Smuteční slavnost je nejen dnes už klasické umělecké dílo, ale pro mě to byla asi nejskvělejší příležitost, kterou mi sám Barrandov nabídl a o kterou jsem neusilovala.
Se Zdeňkem Sirovým jste souzněla. Jak se s odstupem času díváte na vaše filmové televizní projekty Jana Husa a Jana Palacha viděné očima režisérů Jiřího Svobody a Roberta Sedláčka?
S Jiřím Svobodou jsme se přátelsky a plodně přeli. S Robertem Sedláčkem jsme se bohužel nesešli na hlubším pojetí hrdiny filmu.
V čem spatřujete duchovní velikost Husa a Palacha?
Měla jsem ideu vyjádřit filmem, že české dějiny zdobí tři duchovní vrcholy: svatý Václav, Jan Hus a Jan Palach. S Husem se to podařilo, Jan Palach vyzněl spíš jako oběť poměrů, a svatý Václav na svou příležitost čeká.
Jak je tedy daleko vytvoření projektu věnovaného sv. Václavovi?
Česká televize přijala můj scénář a natáčení odložila z finančních důvodů.
Máte nějaké informace o možné realizaci?
Podle posledního mailu oslovil pan ředitel Maxa ještě dalšího producenta.
Jako člověk narozený v květnu jste jistě vždy citlivě vnímala připomínky osvobození republiky od nacismu. Co říkáte smutným tanečkům nové generace pražských komunálních politiků vůči květnovým dnům, Rudé armádě a současnému Rusku?
Příjezd Rudé armády jsem osobně prožila jako záchranu Prahy i jako velkou radost. Dokonce jsem se projela napříč Prahou na tanku. Politické hry kolem sochy Koněva a ideologické výpady proti Rusku mám za dětinské. Jen rozdmýchávají neúctu k věcem podstatným. Tato odpověď je na esej, a byla by o zmateném duchu doby.
Může se vám hodit na Zboží.cz: