Jsem hvězda, ale nemám sociální sítě. Proč je slavní odmítají

Malý rybníček, hodně ryb, tak často mluví lidé o českém hereckém světě. Je to právě obor, pro nějž být viděn, slyšen a (roz)poznáván je základ úspěchu. Přesto se hodně známých tváří rozhodlo nevstoupit tam, kde se cíle dosáhne poměrně snadno, jste-li průměrně známý, tedy na sociální sítě.

„Sebeprezentace mi není blízká, neumím to. Ráda někam pozvu kamarády a známé a řeknu, že si myslím, že se nám něco fakt povedlo a ať přijdou. Ale to je tak všechno. Sítě mi jsou naopak víc a víc protivnější. Ale kdo ví, třeba se to změní, ale spíš si myslím, že ne:),“ uvedla před časem Anna Prášilová Fialová pro Novinky.cz.

Ostatně podobný názor měla i její kamarádka, herečka Kameníková. Obě opustily „socky“ najednou, v rámci spontánního rozhodnutí. Nebýt na nich v jejich věku je přitom v rámci jejich generace spíše výjimkou.

Naopak lidé kolem padesátky a výše tomuhle trendu vzdorují často i proto, že s internetem nevyrůstali, tudíž sítě jim do životů (ne)přišly v dospělosti. Jde přitom o desítky slavných tváří, které na ulici bezpečně poznávají i úplní laici.

Patří k nim třeba Tatiana Dyková. „Nevlastním žádnou sociální síť. Jednu sice mám, někdo mi ji zřídil, ale nezajímám se o ni. Zatím si vystačím se svým životem z očí do očí,“ sdělila Novinkám herečka, která se letos objeví ve třetí řadě televizních Případů mimořádné Marty nebo v nové komedii Na tělo režiséra Jana Hřebejka.

Na Instagramu, Facebooku nebo třeba X, dříve Twitteru, nedohledáte ani herce Michala Dlouhého, jenž je vytížený především na pražských jevištích. „Moje soukromí je pro mě tisíckrát důležitější než má kariéra,“ řekl Novinkám o svém rozhodnutí.

Veřejné sociální sítě nemají ani jiní herci, mimo jiné Jaroslav Dušek, Ondřej Vetchý, Martha Issová, Klára Melíšková nebo také Anna Polívková. A asi nikoho pak nepřekvapí, že mimo tenhle svět zůstávají herecké legendy, namátkou Karel Roden, Bolek Polívka, Miroslav Donutil nebo Jaromír Hanzlík.

Fenomén být na sítích viděn téměř každý den, vydělávat leckdy více než v „práci“, rozuměj v umění, dorazil jinak do Česka před lety. Výrazně pak promíchal světem, kde byla dříve pravidla víceméně jasná.

Vedle talentu hvězdám muselo přát štěstí, případně k roli, zakázce dopomoci kamarádství či jiné konexe. Dnes k tomu být slavný, dostat následně roli v seriálu, ve filmu, sem tam stačí počet „followerů“.

I producenti si totiž všimli, že někteří diváci rádi přijdou do kina, pustí si film/seriál, když se v něm objeví někdo známý ze „socek“. A určití herci si naopak všimli, že nemusí hrát před lidmi, k obživě jim stačí internet a jeho možnosti.

Jisté také je, že vás „socky“ nyní v Česku uživí, budete-li mít řádově vyšší desítky tisíc sledujících, poměrně dobře pak v momentě, kdy překročíte statisícovou hranici. Ostatně firmy na různé youtuber(k)y, influencer(k)y a spol. cílí v rámci reklamy rovněž roky.

Jsou pro ně levnější než „tradiční nosiče“ reklamy, typu billboardy, reklamy v médiích…, a i nastavené hranice v právní rovině jsou volnější než u „tradičních kanálů“. Ostatně před loňskými volbami na ně vsadila i nejedna politická strana.