Jan Révai: Zpívání v dešti? Kvůli němu budu rád skákat salta i po padesátce

Zpívání v dešti se v Praze hraje pár týdnů. Vy jste ale byl i v té předchozí verzi, že?

Ona je to hlavně ta samá verze, kterou jsme začali zkoušet a hrát v Liberci v roce 2011 v divadle F. X. Šaldy. Tuším, že jsem to hráli čtyři roky a pak jsme objeli turné po Německu, trošku jsme pobyli v Rakousku. Následně představení na chvíli usnulo, aby se vzkřísilo v Českých Budějovicích v divadle Metropol, kde jsme zase pár let hráli. Zpívání v dešti načas opět usnulo… A teď spolu sedíme tady, na jevišti pražské Hybernie. A jsem za to rád, jsem rád, že naše představení budou moci vidět i diváci v Praze.

Zmínil jste turné po Německu. Vím, že se tam hrávala německo-anglická verze Zpívání v dešti. Jak těžké bylo pro vás učení se role v cizích jazycích?

Bylo to příšerné! Němčina je velmi těžká na výslovnost sama o sobě. Mají-li diváci rozumět německy mluvícímu českému herci, musí se hodně snažit. Kvůli tomu jsme měli kouče, který hlídal výslovnost každé naší hlásky. Snažil se, abychom vše dobře doříkávali a hlavně, abychom se nepletli ve slovíčkách. Vše do sebe muselo zapadat.

Ve chvíli, kdyby totiž někdo z nás při představení něco zapomněl, řekl jinak, než měl, tak ten druhý je totálně ztracen a nenaváže na něj… Improvizace bohužel není možná. Ta příprava na zahraniční turné tak byla z naší strany ne stoprocentní, ale dvěstěprocentní.

Na jevišti vedle mluvení, zpěvu ve Zpívání v dešti stepujete a tančíte. Funguje mozek stejně, jde-li o český a cizojazyčný text? Naváže spolehlivě, hladce všechny složky za sebou, jež pro roli potřebujete?

Musí. V případě zpěvu je to jednodušší. V angličtině se part zpívá dokonce líp než česky. Angličtina je melodická, libozvučnější než většina cizích jazyků.

Pojďme k Praze. V Liberci jste Zpívání v dešti hráli několik let, v Českých Budějovicích to bylo podobné. Tipnete si, zda roky vydrží i v Hybernii?

Představení se hraje, dokud na něj chodí diváci. V dnešní době je těžké posoudit, co jejich zájem o návštěvnost ovlivňuje. Máme pandemii, válku… Lidé se snad do divadel opět vrátí a budou se chtít znova bavit, tak se i nám naše snaha spojená s opětovným zkoušením vrátí a budeme v Praze hrát co nejdéle.

Váš klavírista, kterého v představení hrajete, žije v Hollywoodu ve 20. letech, kdy se měnily němé filmy na zvukové. Máte rád filmy pro pamětníky?

Abych se přiznal, nejsem zrovna milovníkem filmů pro pamětníky, ale milovníkem filmů, to ano.

K vaší práci vedle nich patří i seriály. Vím, že jste pro Voyo právě dotočil jeden o české tajné zpravodajské službě, Extraktory. Prozradíte mi o nich něco víc?

Ano, seriál je už dotočený, materiál je ve střižně. Hraju v něm kolegu Jakuba Štáfka, oba jsme v tajných službách státu, naše mise jsou samozřejmě tajné…takže si musíte počkat na seriál. Bude to napínavá podívaná.

Další detektivní seriál, pochopila jsem. I v jiném projektu jste na straně zákona. Mluvím o filmu Alice Nellis, režie se ujal Tomáš Mašín, Němá tajemství. Co mi o něm prozradíte?

Jde o příběh muže, který v důsledku těžkého úrazu ztratí možnost komunikovat se světem a svět s ním. Já si v něm zahrál operativce, který zjišťuje, proč k tragédii došlo, kdo je jejím viníkem, jestli vůbec nějaký je… Dvojici se mnou tvoří Igor Chmela a hlavními hrdinkami jsou Jana Plodková, Magdalena Borová a vynikající Milena Steinmasslová.

I za tenhle projekt (česká premiéra je plánovaná na 7. září - pozn. red.) jsem velmi rád. Jde o psychologický příběh člověka, který ztratí svobodu o sobě sám rozhodovat. Tvůrci filmu se snaží o nemoci u nás rozpoutat větší debatu, aby se lidem s afázií u nás pomáhalo i například s jejich začleněním se do běžného života. Trpí jí třeba Václav Neckář. Statistiky jsou velmi tvrdé, nemocí má víc lidí, než se nám zdá. Mnoho z pacientů se bohužel uzavře před okolním světem. Stydí se mluvit veřejně, protože nemoc způsobuje hlavně poruchu porozumění řeči. Ostatní vás ne vždy pochopí.

To je vážné téma, ovšem podobně závažné věci řeší další seriál, v němž vás budou moci diváci brzy vidět, Sex O’Clock. Příběh dospívání mladého chlapce, tanečníka, je na české poměry dost netradiční, jak slibuje jeho producent TV Nova. Prozradíte mi v čem?

Doufám, že tenhle miniseriál otevře mnohá tabu dětského dospívání a nechá dveře hodně otevřené… Režie minisérie se ujali Jan Bártek a Karolína Zalabáková. Jejich styl vedení herců byl velmi živý, spontánní a mladický. Zahrál jsem si otce hlavního hrdiny, který kromě běžných pubertálních problémů a lásek řeší svou taneční kariéru, ale i velké rodinné zklamání…

V souvislosti s natáčením projektu jsem narazila na funkci: koordinátor intimity, který na natáčení byl. Radil vám taky v něčem?

Mně nemusel (smích). Radil hlavně mladším hercům, kteří měli v seriálu intimní scény. Pomáhal jim v tom, aby sblížení před kamerou bylo co nejpřirozenější… Před natáčením absolvovali i „týdenní soustředění“, kde se více poznávali a zkoušeli si jednotlivé situace.

Když mluvíme o věku, máte dva syny. Pustíte jim Sex O’Clock, až bude ta možnost?

Staršímu, dvanáctiletému určitě, mladšímu, kterému je devět, možná taky, proč ne … Dialogy jsou opravdu trefné a humorné, a zábavné situace z našich životů rovněž, je se na co těšit.

Ještě se vrátím do světa romantických muzikálů. V kolika jste vůbec hrál?

Drákula, Vlasy, Johanka z Arku, Cats, West Side Story, Pomáda…Bylo jich hodně… V tu dobu jsem ale začal dostávat i nabídky z činohry a filmu. To je něco, co mě i momentálně naplňuje mnohem víc než muzikál… Ale vydržel jsem u něho dlouho, a i proto se mi zpět vůbec nechce. Čekám na Chorus Line - o roli Michaela Douglase bych se klidně popral.

A vydržíte Zpívání v dešti?

Vydržím do doby, co mi moje tělo dovolí.

Změnilo se publikum, které na vás nyní chodí?

Publikum se asi nemění, spíš mě nelákají tituly, které se momentálně u nás produkují. Zpívání v dešti je ovšem muzikálová klasika, tady budu moc rád potit krev a skákat salta i po padesátce.

Vážně jste v Praze dobrý muzikál v posledních letech neviděl?

Ale jo, například Ondra Brzobohatý udělal nádherně Sherlocka Holmese. Byl jsem z něj vážně nadšený, všechny složky fungovaly na sto procent a náramně do sebe vše zapadalo. Jenže pak jsou tu produkce, které dělají muzikály pod heslem: TO JE DOBRÝ, TO STAČÍ a to mně rozhodně nestačí.