Ivo Rozsypal hraje ve světovém sklářství první ligu

Většina jeho kolegů sází na nejrůznější výtvarné efekty, které vytváří světlo procházející průzračnou skleněnou hmotou. Pro Rozsypala se však osudovým materiálem stalo sklo opaxit, barevně tmavá, neprůhledná surovina, která vlastně jako sklo ani nepůsobí. Má spíše charakter leštěného mramoru a výtvarník z něj vyřezává svoje zvláštní plastiky.

Vždy mu jde o kreativní konstrukci tvarů. Geometrie bývá v umění občas nuda, zejména když se stále opakují stejné vzorce. Ale Rozsypal i v tomto ohledu opět ničí zavedená tabu. Tvary kulaté, hranaté i kuželovité propojuje s obrovskou fantazií, takže každý nápad je úplně jiný.

„Abych si zapůjčil většinu exponátů pro současnou brněnskou výstavu, musel jsem v poslední době objet autem půl Evropy,“ říká s úsměvem. Zájem o jeho dílo začal po roce 1979, kdy se jeho skleněné objekty dostaly do české kolekce na objevné přehlídce světového ateliérového skla v americkém Corningu.

Newyorští kritici užasli nad uměním českých výtvarníků a Rozsypal patřil k těm, kteří tu tehdy získali pozornost. „Amerika šla před Čechy do kolen!“ vzpomíná s hrdostí na tehdejší úspěch. A jako lavina se strhl i zájem davu sběratelů ateliérového skla, kurátorů muzeí dekorativního umění i historiků a kritiků umění.

Respekt mezi kolegy ho katapultoval v roce 1982 do organizačního výboru dnes už legendárního prvního Mezinárodního sklářského sympozia v Novém Boru, které se konalo za hojné účasti výtvarníků ze Západu. Vše tehdy financoval Crystalex, navzdory tomu, že mu to v obchodních výsledcích moc nepomohlo.

Železná opona jako by na chvíli přestala úplně existovat: „Bylo to, jako by v Čechách přistáli Marťani, svobodná výměna názorů, podnětné tvůrčí prostředí, velká pohostinnost a zázemí renomované sklárny. Co víc si umělec může přát,“ tvrdí Rozsypal. Pro první dvě sympozia vytvořil i plakáty, upomínkové předměty a diplomy. „Umělci z ciziny nám tuto akci bezmezně záviděli, dodnes na ta setkání vděčně vzpomínají.“

Ivo Rozsypal se narodil v srpnu, v dominantním znamení Lva, což se projevuje jak v jeho originální tvorbě, tak i v odhodlání dosáhnout mety tam, kde to jiní vzdají. Sám se považuje za sociálního humanistu – což pro něj není politická kategorie, ale pouhý stav ducha. Prý má sám v sobě něco z Kelta a až magicky ho přitahuje sever Evropy a vše tajemné a mytické.

Jeho oblíbenou zemí je především Francie, kterou oceňuje nejen pro dobrou kuchyni a vybraný estetický cit. Její jazyk se prý učil při četbě Emanuelly, při skladbách Beatles se mu vždy vybavovalo Azurové pobřeží a při Rolling Stones zas temná keltská Bretaň. Ve své autobiografické knize, která je vlastně monumentální publikací o dějinách moderního skla, píše, že si této země cení i pro její trvalé společenské ideály. Píše: „Francouzi své politiky, kteří se snažili o určitou sociální vyrovnanost, permanentně ctí. U nás se v tomto smyslu chápání historie létá z extrému do extrému.“

Často máme snahu mluvit v umění o tvůrčím hledání. U Rozsypala není ani náznak nějakého bloudění či pochyb. Vše jako by se rodilo už v hotové podobě, tak jako se Athéna kdysi zrodila tím, že už celá a v plné zbroji vyskočila z hlavy boha Dia. V barevnosti Rozsypala ovlivnila příroda a zázrak boží tvořivosti: motýl babočka admirál. Barva jeho křídel, černá, bílá a červená, to je základní akord strun Rozsypalovy umělecké duše.

V tomto všem nemá konkurenci mezi českými, ale ani světovými skláři. Je nezaměnitelný a neopakovatelný. Jeho nápady jsou úzce spojeny s osobitým stylem. Projektem ke skleněnému objektu je pro něj obraz a kresba, obojí se naučil u malíře Bohumila Matala, který je jeho vzdáleným příbuzným.

Otec Ivo Rozsypala byl v 50. letech politickým vězněm, on sám se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou dostal až v roce 1966, když se společenské poměry liberalizovaly. Přesto tvrdí, že bez tehdejších státních skláren, organizovaného státního školství a státních peněz na kulturu by boom českého skla v 50.–80. letech minulého století nikdy nenastal.

Jedním dechem však zároveň dodává, že za „socíku“ řada lidí dělala umění jako kšeft a jejich výtvarné výsledky byly často diskutabilní. Vše podle něj záleželo na morálce, výtvarných schopnostech a etice tvůrce. „Byli mezi námi jedinci, kteří v rámci socialistické zglajchšaltovanosti výdělků přicházeli paradoxně často ke značně neproporcionálním ziskům,“ píše v autobiografické knize, která se stala nejautentičtějším pohledem na dějiny českého výtvarného sklářství posledního půl století.

On sám prý nikdy netušil, že se stane výtvarníkem. „To osud ze mne udělal uměleckého profesionála.“ Žít a tvořit v Čechách podle něj není jednoduché. Ve své knize píše: „Češi často nemístně zesměšňují sebe sama, ironizují hodnoty pro jiný národ posvátné. Někdy až na hranici pohrdání, což je velmi neproduktivní. K zdravě fungující společnosti, kde každý z nás bude sebevědomým občanem, máme ještě hodně daleko.“