Iva Janžurová: Chybí mi smích z hlediště i napjaté ticho

Mám těch rozečtených víc, ale teď jsem si přivezla z Prahy vzácnou knihu „The Brilliance of Art Deco” a to je veliké potěšení – s trochou anglických textů skvělé barevné reprodukce. Je třeba pomalu listovat a těšit se očima.

Každý jinak, i počasí to někdy ovlivní – dneska třeba je hon na divočáky, tak mi myslivec František Poslušný zavolal, abych nevycházela do lesa, snad ani z chalupy. Můj vtipný zeť mi po své ženě Sabině vzkázal, abych nechodila ani k oknům! Od rána po chvílích píšu odpovědi na vaše otázky.

Včera po obědě procházka, pak přišla kamarádka a nabídla jsem jí kávu, a i trochu svatomartinského vína z Kroměříže a probraly jsme spolu důležité věci, ponejvíc o koronaviru. A když odešla, tak jsem do tří do rána odpovídala na otázky jiné novinářce. Zítra dorazí orouškovaná rodina Sabinky na kontrolní návštěvu a vnuk Vincent (17) prý bude vařit Indii. Vnučce Adince (15) nabídnu společné listování v Art Decu. Se Sabinkou probereme hru pro Kalich, kterou asi bude režírovat...

Hodně přemlouvat? Co to je hodně? On prostě vystihl moment, kdy jsem byla naměkko, přistoupil a jakože: dobrý den, jak se daří, gratuluji a když už vás tady vidím..., mi sdělil, že by bylo fajn k mým 4x20tinám knížku znovu vydat a „eventuálně“ doplnit.

Stalo se to na únorové tiskovce, kde bylo mimo jiné sděleno, že obdržím krásnou cenu – za celoživotní přínos kinematografii – sošku Olbrama Zoubka Kristián. Byla jsem naměkko a nekladla jsem ničemu odpor.

K jejímu slavnostnímu předání došlo místo v březnu, v nástupu první vlny koronaviru, až po půlce září, a to už v omezených prostorách, dalo by se říci „s odřenýma ušima“ pod tlakem nastupující druhé vlny.

Nevím, jak bych to stíhala, nebýt té nedobrovolné izolace... Vyhledala jsem v knihovně ono první vydání a při čtení mě napadala upřesnění, změny, touha něco poopravit, i pár chyb jsem objevila. To myslím pan Macek nečekal. Změny jsme konzultovali po e-mailu.

Před první vydáním jsem sice text autorizovala, ale vznikl převážně ze záznamů z natáčených rozhovorů pro TV Prima. Bylo to náročné, v plném zápřahu mých hereckých povinností neboli po chvilkách, a tak často v únavě. Když čtete doslovný záznam své přímé řeči, často se zděsíte vlastních formulací, které v obraze na kameru obhájí živý projev celé vaší bytosti, ale umrtveno v písmenech na papíře je to tu a tam příšerné...

Poznala jsem v životě jen pár rétorů, jejichž mluvený projev by se dal rovnou tesat do kamene, ale já to rozhodně nejsem. Někdy začátkem dubna jsem tak vzala tužku a do knihy začala dělat značky, kde chci něco změnit, dodat. Ani Petr Macek nezůstal pasivní, objevil z roku 68 tři moje fejetony z novin Zítřek, tvrdil, že se mu ty fejetony moc líbí, a tak tam jsou. Já se vytasila s několika poklady z mé korespondence, kterých si vážím jako ocenění od vzácných lidí... A hlavně přibyly mé odpovědi na autorovy dotazy ohledně oněch sedmi let, které od prvního vydání uběhly.

Nevedu si ani statistiky ani deníčky. Mám schované tenoučké diáře, kdybych se potřebovala podívat, kdy jsme co hráli a kde. Diplomy mám někde srolované, zarámovaný mi visí jen jeden. Sděluje, že jsem Rytířkou francouzského vína Bordeaux. Byla jsem na ni pasována v Břevnovském klášteře, od francouzských představitelů téhle znamenité značky. Samozřejmě, že jsem v děkovném projevu nepřiznala, že burgundské mám ještě radši.

Od všech těch vámi nabízených možností platí něco. Mám i alba a přeplněný počítač v aplikaci Fotky. Teď se do mých obrázků vrhá moje mladší dcera Theodorka, filmařka, která se rozhodla natočit dokumentární pohled na svou matku. Už vlastně začala, máme za sebou jeden natáčecí den. Jak ji tak znepokojeně pozoruji...

Bude to zhola jiný příběh než ten v knize. Hledaly jsme spolu klíček od krásné veliké dřevěné krabice, kterou mi jednou k Vánocům darovala její sestra Sabinka, naplnila ji mými dopisy s rodiči a asi i s jinými lidmi.

Patrně jsem ho dobře uschovala a krabice léta seděla zamčená na stolku vedle mého rohového křesla. Stála na ní lampa a dřevěná ohrádka s tlakoměrem... Přinesla jsem Thei dvě plechové krabice od karlovarských oplatků plné klíčků a klíčů – už to jí přišlo na mé osobě zajímavé a chtěla to hned točit, naštěstí jí chyběl kameraman a zvukař.

Jak to a proč mám tolik klíčků? No, vysvětlení uvidíte až v tom jejím filmu! A ten klíček byl nakonec jinde. Odemkla jsem krabici a odjela sto dvacet kilometrů do své venkovské izolace. Toníček prvňáček šel ve středu do školy a Theodora bude mít čas ji proštrachat. Ze sklepa si ještě přinesla jednu, papírovou a taky s korespondencí!

To ještě stihnout ani nemohli. Teprve začátkem tohoto týdne mi vydavatelství poslalo deset výtisků. To je na mé přátele a blízké dost málo. Představují si asi, že žiji už jako opuštěná stařena na samotě a potřebuji se zavděčit jen kamarádce, co mi přiveze léky z města, pánovi, od kterého kupuji vajíčka a on mi seká trávu, panu elektrikáři, kterého co chvíli potřebuju k údržbě všeho možného elektrozařízení v domě...

No dobře, ještě je tu pan truhlář, kterého jsem za jeho perfektní práce pro mě odměnila jiným bonusem - vstupenkami na Audienci u královny na 14. října, a to už se nehrálo, paní Rozsívalová ze sousední samoty, moje záloha pro případ potřeby jakékoliv výpomoci, místní internistka paní Xenie a její skvělá sestřička v ordinaci... Dvě knihy dcerám a zbyla by mi jedna. To je to nejpotřebnější v mém venkovském ústraní. Kdybych měla jmenovat pražské věřitele, skončila bych v kotrmelcích.

My to máme s knihami pod stromeček doma už zavedené. Tedy tu o mně už budu mít rozdanou, ale koupila jsem si a nechala dodat přes poštu sedm dalších knih, které budu dávat jako dárky. Podle systému, který zavedla Thea, si dáváme knihy pod stromeček, ty, co si chceme přečíst. Neřeknu vám, které jsem si vybrala, rodina by se to mohla dovědět a bylo by po překvapení.

Vezmu to od konce – jsou to už výše zmíněná má tajemství, která si mohu s diváky sdílet jako tajemství svých postav. Jsem přesvědčená, že tak mohu vstupovat do podvědomí přihlížejících, aniž by si to uvědomili slovně, je to most mezi našimi dušemi. Někdy cítím, že se mi to daří, a to je pro mě nejsvětější poslání herecké profese: slyšet smích z hlediště i napjaté ticho téhle komunikace. To mi teď chybí.

Neumřít na jevišti, tím jsem myslela, že si šetřím ještě čas na jiné věci života. Ale už se mi to málem povedlo a tím nechci připomínat skoro dvacet let starou příhodu, kdy na mě spadla těžká kulisa. V tomto létě jsem se dostavila na letní scénu divadla Kalich pošramocená pádem v lese. Trhlinu na čele jsem už měla zhojenou, bouli odsátou odborným chirurgem, ale podlitiny mi docela výrazně hyzdily obličej.

Divadlo mi zajistilo maskérku, která mě uklidnila, že to dovede spolehlivě zalíčit. Měla přístroj, kovovou krabičku s hadičkou a myslím že i foukací balonek, moc jsem si to neprohlídla. Blížil se začátek představení a ona spěchala na jinou práci...

Na mé flekance a make-up tak začala zkušeně nastřikovat něco jako chladivý pudr. Musela postup opakovat, moje modřiny se nechtěly dát lehce schovat. Pak odešla a mě se do pěti minut zmocnil třas a nevolnost. Požádala jsem Janu Pavlovou, aby se mě dotkla, jestli se mi ten třas jenom nezdá. Potvrdila, že nezdá a lidí kolem se zmocnil neklid. Stihla jsem si ještě změřit tlak - 210/120.

Ze zásoby léků jsem vydolovala pilulku s celodenní dávkou na snížení tlaku, kterou jsem brala už ráno, rozkousala ji v ústech, zapila a potácivě jsem se vydala na jeviště. Než jsem vystoupala tři schůdky k pódiu, s pocitem silné hořkosti od zbytků pilulky, co se mi nalepily na zuby, problesklo mi hlavou: tak dneska umřeš na scéně, odříkaného největší krajíc. No – přežila jsem to, po půl hodině se už potácivý stav mého těla umírnil. Byla to alergie.

Už se mě na to jedna dáma od novin ptala, uvtípla jsem se, že chci oslavy bez obřadu, podobně jako si někteří lidé přejí pohřeb bez obřadu. Ale oslavovat budu pravděpodobně ve Studiu DVA, kde má proběhnout na mé narozeniny slavnostní derniéra představení LES.

Fakt je, že to hrajeme dlouho, od roku 2014, kdy byla premiéra v režii Michala Dočekala ve Stavovském divadle a po jejím stažení jsme hru úspěšně nabídli milému Michalovi Hrubému, šéfovi Studia 2. Bude mi to líto, protože roli Raisy Gurmyžské a výkony všech skvělých kolegů v téhle inscenaci mám moc ráda. Tak to bude slavení s trochou smutku.

Může se vám hodit na Zboží.cz: