Článek
Jak dobrý jste v ping pongu?
Řekl bych, že jsem podprůměrný rekreační hráč, který ale hraje s chutí.
Proč jste se rozhodli obal alba, a také videoklip k písni Bylo to jistý, zasvětit této hře?
Protože na začátku bylo slovo, které vyřkl náš kytarista Mejla v jedné šatně. Pronesl slovo ideál, ale vůbec ne ve spojitosti s ping pongem. Bylo to poté, co jsem se zeptal, jak dokončit albovou trilogii natočenou s producenty Ondřejem Ježkem a Dušanem Neuwerthem, když se jedna deska jmenuje Kvalita a druhá Kusy radosti. Chtěl jsem vědět, co se stane, když se spojí kvalitní kusy radosti.
Mejla v šatně jedl bagetu, dlouho mlčel a najednou řekl: ideál. Zasmáli jsme se a zdálo se, že je po všem. Jenomže já si za chvíli vybavil staré pingpongové míčky značky Ideál a debata se rozvinula dál.
Doma jsem si ale říkal, že je to přece jen pouze pingpongový míček. Sedl jsem nicméně k počítači a zjistil, že ty míčky vyráběli v Jablonci nad Nisou, a to slovo vyřkl náš kytarista v šatně na koncertu v Jablonci. A bylo to jasné.
Spojujete nějak míček s písničkami na desce?
Ano. Míček má specifický zvuk a sám o sobě mi přijde dost zajímavý. O to samé jsme se snažili při nahrávání desky. Chtěli jsme, aby byla zajímavá a jiná než ty předešlé.
Vznikl název alba předtím, než jste ho natočili?
Naopak, ta příhoda v šatně v Jablonci se stala až po jeho nahrání. Nicméně určitá hravost a také pingpongová výměna je podle mě slyšet v písni Velryba. Osobně v ní vnímám zvuky nočního města a to, že někde v baru hrají nějací borci stolní tenis.
Byly ve hře i jiné názvy alba?
V písničce Pelikán je rým: Přiletí pelikán, no to je velikán. Chvíli jsme se bavili o tom, že by se deska mohla jmenovat Velikán. Nakonec jsme se ale rozhodli, že takový název necháme až pro tu úplně poslední.
Napadlo nás také pojmenovat album Neurčité obavy. Jenomže nám potom přišlo, že je to příliš smutné, a proto se tak jmenuje jenom jedna písnička.
Ideál je vaše v pořadí jedenáctá studiová deska. Už jste to sice naznačil, nicméně je pro vás příprava nového alba pořád přitažlivá?
Osobně považuju nahrávání desky za největší výzvu, kterou vždy, když k němu má dojít, před sebou mám. Mám pocit, že je to skoba, kterou musím vtlouct do skály, na níž ve svém životě lezu, a hrozně záleží na tom, abych ji do ní zatloukl pořádně.
Dostat nové desky a nové písničky mezi ty starší, je po tolika vydaných deskách těžké. Přesto si nedokážu představit, že bychom s natáčením skončili.
Mezi vydáváním vašich nových alb se prodlužuje doba.
To mi přijde logické. Předešlá deska Kusy radosti se povedla, což v praxi znamená, že vybojovala čtyři roky pro novou. Mám pocit, že kdyby nebyla tak dobrá, měli bychom tendenci jít do studia co nejdříve po jejím vydání a nahrát lepší album, které by zastínilo to nevydařené.
Říkal jste, že nové album je skoba, kterou vtlučete do hory, na kterou lezete. Jak ta hora vypadá?
Je opravdu velká. Já o ní ale přemýšlím jinak. Myslím si, že všech jedenáct desek, které jsme natočili, je dobrých. Tu další bychom tedy mohli vydat tak za pět let, to by jich už bylo dvanáct. Pro mě je dvanáctka magické číslo, takže si představuju, že v tu chvíli už budeme stát na té hoře a rozhlížet se, co dál. Netuším, co uvidíme.
Jak to, že jste si tak jistý, že vaše alba jsou dobrá?
Když natočíme novou desku, jsem v tom procesu ponořený. Jakmile skončí, vyjdu z něho a album přestanu poslouchat. Teprve když se chystáme nahrávat další, poslechnu si všechno, co jsme do té doby vydali. V tu chvíli to hodnotím, a musím přiznat, že jsem dlouhodobě se všemi našimi deskami spokojený.
Jasně, tu a tam jsme mohli něco udělat jinak, ale pozitivní dojem převládá. A při hodnocení nové desky zatím vycházím z toho, co o ní říkají lidé a co se o ní píše.
Hlídáte si, abyste neskládal písničky, které jsou si příliš podobné?
Ano, ale až ve druhé fázi. Když tvořím, sednu si s kytarou, a když mě něco napadne, natočím to. Tyhle demosnímky jsou si většinou dost podobné. Následuje však druhá fáze, kdy o písni všichni z kapely i s producenty diskutujeme. Řešíme, co s těmi nápady dělat, aby byla výsledná skladba v něčem překvapivá, trochu jiná.
Na desce je třeba písnička 3 malý opičky. Je v ní slyšet můj pes, ale důležité je, že je až popově hravá. Přitom když jsme ji s mým synovcem, který začal hrát na bicí, natočili u babičky v obýváku, byla taková rockově špinavá.
Její finální verze je ale jiná, což je výsledek práce producentů a poznámek členů kapely. Přiznávám, že jsem byl chvíli rozladěný z toho, co z mé prvotní verze vzniká. Dnes mi ta skladba ale přijde skvělá.
Zmínil jste, že skládáte při kytaře. Písničku Fakin party jste ale složil s baskytarou. Co vás k tomu vedlo?
Rád na ni hraju, a tak jsem ji vzal do rukou a zahrál velice jednoduchý postup. Náš baskytarista Kryštof Mašek se mi za něj smál. Řekl mi, že pokud z toho vznikne písnička, bude nejhorší na světě.
A ona vznikla. A podle počtu přehrání na internetových službách patří dokonce mezi tři nejlepší na desce. Myslím si, že to Kryštof doteď nechápe. A já jsem k tomu pokorný.
V písni Legenda hraje na kytaru Petr Janda z Olympiku. Proč jste ho pozvali?
Uzavřel se tím kruh. Moje máma byla velká fanynka Olympiku. Když jí bylo šestnáct, byla jím posedlá a myslím, že členy té kapely korespondenčně trochu otravovala.
A oni jí jednou poslali dopis s fotkou a také šuměnkou. To byl takový prášek, který si ti starší budou pamatovat z dob před revolucí. K obsahu dopisu Olympic připsal, že posílá jednu šuměnku navíc.
Když mi tu historku vyprávěla, smála se. Poznamenala také, že tu šuměnku doma někde má, jen ji prý nemůže najít.
No a my jsme pak nahrávali u Petra Jandy ve studiu Propast a on nám do písničky Legenda nahrál sólo. Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.
