Článek
Za svou loňskou studiovou desku Ostraka jste letos v dubnu získal Cenu Anděl pro album roku. Věřil jste, že se to může stát?
Musím přiznat, že jsem v to tak trošku i doufal. Nebyl jsem o tom přesvědčený na sto procent, to asi ani nejde, ale určité sebevědomí jsem měl. Bylo podepřené mimo jiné tím, že jsme už dříve s kapelou Framus 5 získali několik nominací.
Hudební média Headliner a MusicServer navíc vyhlásila Ostraku albem roku, takže jsme měli slušně nabito. Bylo tím pádem zřejmé, že kromě mě a chlapců z kapely byli i někteří další přesvědčeni o tom, že je to dobrá nahrávka.
Na scéně jste od první poloviny šedesátých let a za tu dobu jste převzal řadu ocenění. Je to pro vás ještě vzrušující?
Pořád ano. V případě letošních Cen Anděl třeba proto, že všichni nominovaní byli nejméně o jednu generaci mladší než já. To, že cenu získala Ostraka, mi proto dodalo sebedůvěru.
Když se nad tím zamyslím, tak musím říct, že pocit z vítězství byl po letošním vyhlášení Cen Anděl velmi podobný tomu, který jsem měl v prosinci roku 1967 na Prvním československém beatovém festivalu v pražské Lucerně, kde jsem poprvé vystoupil jako zpěvák a rovnou jsem získal cenu pro nejlepšího zpěváka festivalu.
Rozdíl je jen v tom, že tehdy jsem vůbec netušil, že bych nějakou cenu mohl získat. Když se to stalo, byla to pro mě trojitá radost. Z toho, že nás na prestižní festival vůbec vybrali, že jsme mohli hrát v Lucerně a samozřejmě z té ceny.
Zařadili nás tehdy mezi sedm nejlepších kapel tehdejšího Československa. A byly to renomované skupiny, které už měly desku, třeba Olympic, Synkopy 61 nebo Flamengo. Z těch nejlepších v Lucerně chyběli jenom Matadors. My byli amatéři, které ještě prakticky nikdo neznal.
Na pódiu je Michal Prokop stále spokojený a plný energie.
Vystudoval jste ekonomiku a kulturologii. Vykonával jste někdy ty profese?
Ekonomii ne. Školu jsem dokončil v roce 1968, ale to už jsem byl profesionální muzikant. Vydal jsem se na hudební cestu, a tak jsem na té vysoké škole nedělal diplomku ani státnice. Kvůli tomu jsem nezískal titul inženýr.
Můj kolega pianista Ivan Trnka tenkrát tu školu dodělal. Já to nevěděl, a tak byla pořádná ostuda, když se sešly naše mámy a bavily se o nás. Moje máma říkala: Oni ti naši kluci tu školu kvůli hudbě ani nedodělali a paní Trnková na to udiveně reagovala slovy: Ale náš Ivan to má… Pro mámu to byl velký šok.
V roce 1987 jsem začal studovat kulturologii a jedním z motivů bylo přinést mámě tu rouru s diplomem, aby nebyla smutná z toho, že jsem na první vysoké škole k titulu nedokráčel.
Začal jsem studovat za socialismu, potom přišla sametová revoluce a já promoval až ve svobodné době. Rouru jsem získal už jako náměstek ministra kultury. Vstoupil jsem do politiky a myslím si, že jsem studium kulturologie v té funkci mnohokrát zúročil.
Maminka byla potěšena?
Samozřejmě, byla šťastná.
V roce 1971 jste s kapelou Framus Five natočil mimořádně ceněné album Město ER. Text titulní písně napsal básník Josef Kainar. Co vás spojilo?
Josef Kainar byl na začátku sedmdesátých let stále velké jméno, velký básník. Současně už ale byl za svým tvůrčím zenitem. Byl v totálním tvůrčím útlumu, básně už nepsal. Přitom mu bylo teprve jednapadesát let. Mně bylo tenkrát, v roce 1970, nějakých třiadvacet.
Bydlel v zámku v Dobříši, který patřil tehdejšímu Svazu československých spisovatelů. Když jsme za ním přijeli a zeptali se ho, jestli by pro nás mohl napsat nějaké texty, zdvořile se omluvil s tím, že už nepíše.
Krásně to v televizním dokumentu Až si pro mě přijdou…, který o mně natočil Jiří Vondrák, řekl Milan Uhde. Byl velký kainarolog, milovník jazyka a vysvětlil, že Kainar byl tehdy nejenom v obrovském útlumu, ale vlastně i blízko svého konce. Zemřel v listopadu 1971.
Dodal, že přijetím spolupráce na albu Město ER se ještě znovu vybičoval k nějaké tvorbě. Zpočátku se tomu ale až vehementně bránil.
Jaký byl člověk?
Rozhodně zajímavý. Měl za sebou různá období. Byl muzikant, kytarista, za okupace hrál v několika jazzových kapelách. Prošel pak i obdobím Českého snu, tedy komunistického poblouznění. Dnes bychom řekli, že byl kontroverzní, nicméně básník to byl velký a uměl také napsat úžasné písňové texty.
Podotýkám, že jsem s ním ale nikdy nebyl nějaký důvěrný kamarád. Jezdili jsme za ním, diskutovali o textu i hudbě, ale stále jsme si vykali.
Michal Prokop je na hudební scéně od roku 1963.
Zasáhl nějakým způsobem do Města ER i do hudební složky?
Zasáhl do ní zásadně. Udělal z Města ER jednu skladbu. Já mu totiž původně u piana natočil k otextování zpívané části, které byly součástí dvou už tenkrát hraných skladeb s anglickými texty našeho baskytaristy Ládi Eliáše.
Než jsme potom finální skladbu ve studiu nahráli, slyšel ji jednou jedinkrát. Byl to navíc vlastně jenom fragment, protože v ní nebyly orchestrální pasáže, které jsme dotočili až nakonec. Vzpomínám si ale, že se mu to v té prosté podobě velice líbilo.
Kdo vymyslel název alba?
Také on. Já se svých textařů na obsah jejich textů nikdy moc neptám, ale jemu jsem položil otázku. Zeptal jsem se, co znamená ER v názvu skladby. Odpověděl mi, že je to reminiscence na město Ur, což byl důležitý sumerský městský stát ve starověké Mezopotámii. Na nic jiného jsem se ho pak už nezeptal.
Zajímavé je, že jsem do té doby česky v podstatě nezpíval, respektive jsem to neuměl. Není to snadné, navíc zpívat v češtině bluesovou muziku, kterou jsme v té době dělali, je podle mě dodnes problém. Současně jsem ale anglicky až tak dobře neuměl a bluesové a soulové texty, které jsem zpíval, byly sice ze života, ale plné slangových výrazů a také často dost banální a jednoduché.
Od Kainara jsem najednou v podobě Města ER dostal text, který byl tak dobře napsaný, že ve mně vzbuzoval stejné pocity a stejná uspokojení, jako když jsem naše bluesové písničky zpíval anglicky. Jeho text byl tak krásně zvukomalebný, že pro mě najednou nebyl problém ho zpívat.
Objevil jste v jeho textu později i nějaký další rozměr?
To se stalo až u příležitosti koncertního přehrání celého alba se symfonickým orchestrem na prvním ročníku festivalu Krásný ztráty Live, jenž se konal v roce 2016 v amfiteátru v Lokti.
Když jsem se začal text znovu učit, najednou jsem v něm objevoval významy, které mi tenkrát jako mladému člověku vůbec nedocházely. Uvědomil jsem si, že abych v tom Kainarově textu našel nějaké další roviny, musel jsem si předtím něco odžít.
Vaše obecně nejslavnější písničky vznikly v osmdesátých letech. Na tu dobu spousta rockových zpěváků a hudebníků kvůli státní cenzuře nevzpomíná v dobrém. Jaká byla pro vás?
Šedesátá léta znamenala můj start a přivedla mě ke zpívání. Původně jsem ale takovou ambici neměl. Začínal jsem jako kytarista a chtěl jsem jím být. Ke zpěvu jsem se odhodlal proto, že jsme nemohli najít nikoho, kdo by nám jako zpěvák alespoň trochu vyhovoval. Dovedlo mě to ke kořenům zpívání, z nichž jsem vždycky čerpal a dělám to dodnes.
V sedmdesátých letech přišla po albu Město ER stagnace, ale osmdesátá léta mě dostala do společnosti, o které lze mluvit skoro jako o mainstreamu. Začali jsme spolupracovat s básníkem Jiřím Žáčkem, s hudebníkem a skladatelem Petrem Skoumalem a textařem Pavlem Šrutem. Jeho texty pro nás byly velice zásadní. V roce 1984 vyšlo album Kolej Yesterday, které bylo komerčně úspěšné, a od té doby se o nás vědělo víc než kdykoli předtím.
Byl tu ale ještě jeden restart, a to v roce 2006. Byl to návrat, který byl nečekaný a zpočátku i trochu nechtěný. Natočit s kapelou album Poprvé naposledy, první od desky Snad nám naše děti z roku 1989, se mi po konci mé politické kariéry a v době probíhající kariéry moderátora televizní talkshow Krásný ztráty zprvu nechtělo.