Hlavní obsah

RECENZE: Sebejistota Judas Priest předčila odvahu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

19. 3. 2024, 7:19

Půl století od albového debutu Rocka Rolla se britští metaloví průkopníci Judas Priest dál drží scénáře, podle kterého režírovali svůj hudební příběh od počátku. I v jejich nových písničkách jsou nabíjející kytarové riffy, pozoruhodná sóla, rytmická tažnost vpitá do hravosti a Halfordův neochvějný ječák. Otázka je, zda to pořád stačí.

Judas Priest letos oslaví pětapadesát let na scéně.

Článek

Judas Priest přišli na svět v roce 1969, slaví tedy pětapadesát let. Byli jedni z prvních, kteří pojali heavy metal se vší vážností.

Jejich slavní souputníci Black Sabbath a Led Zeppelin, kteří se tomu stylu v mnoha ohledech blížili, považovali například takové zařazení za nezajímavé.

Judas Priest proto mají nezpochybnitelné historické právo zůstat na místě, stejně tak ve svém stylu hledat a měnit. Na novém albu Invincible Shield se rozhodli pro první možnost.

Ian Hill z Judas Priest: Budeme hrát, dokud budeme moci

Kultura

Ne že by kapela z Birminghamu v minulosti nemířila mimo své domovské území, nikdy to ale nebyl úkrok zásadní. Na desce Turbo (1986) sáhla k elektrizujícímu glam rocku, Painkiller (1990) vyzdobila speed metalem, na kolekci Demolition (2001) reagovala na moderní vlnu nu-metalu, pro dvojalbum Nostradamus (2008) zase přijala prvky progresivní a symfonické hudby.

Na nové desce svou historií prošla. Úvodní skladba Panic Attack je návrat k futuristicky zabarvené kolekci Turbo, The Serpent And The King a bouřlivá titulní píseň přitahují dynamikou, Devil In Disguise a Gates Of Hell jsou spojením nekompromisního rytmu a vyzrálé melodie a třeba Giants In The Sky je bluesrocková pocta zesnulým žánrovým osobnostem Ronniemu Jamesi Diovi a Lemmymu Kilmisterovi.

Další skladby nesou chutné ingredience klasického metalu, jehož součástí je současný zvuk s patrnými odkazy do minulosti. Jejich aranže ctí zvyklosti žánru, což je milé, leč současně je to otazník desky.

Judas Priest jsou ikony žánru, o tom není pochyb. Kdyby se ale neobávali jej lehce rozšířit nebo modernizovat, jejich renomé by to prospělo. Takhle se jen alibisticky drží svého kopyta.

Fanoušky tradičního metalu tahle deska přivábí, protože je kvalitní. Zaujme i ty, kteří obecně sledují profesní zručnost rockových muzikantů. Sebejistota Judas Priest na ní však předčila tvůrčí odvahu.