RECENZE: Madonna na novém albu bezstarostnost vydřela

Kolekci Confessions on a Dance Floor natočila hlavně s producentem, dýdžejem a skladatelem Stuartem Pricem v jeho londýnském bytě. Před jejím vydáním Price skladby tajně testoval tím, že je vkládal do svých dýdžejských setů.

Ohlasy byly dobré, na vydanou desku také, a nakonec získala cenu Grammy za nejlepší elektronické a taneční album.

Potom nebyla Madonna s Pricem více než patnáct let v kontaktu. Až v roce 2023 si ho najala jako hudebního ředitele pro Celebration Tour, svou retrospektivní koncertní sérii. Měl s ní pracovat i na jejím životopisném filmu, jenže jeho realizace byla před pár týdny pozastavena kvůli vysokým finančním nárokům Madonny.

Předtím mu řekla, že svět je teď velmi temný a lidé potřebují tančit. Price se zamyslel, přitakal a následně se dohodli, že začnou pracovat na desce podobné té z roku 2005. Samozřejmě náležitě moderní. Práci začali v roce 2024.

Ke spolupráci přizvali řadu dalších zpěváků, producentů i hudebníků. Výsledkem bezmála dvouleté dřiny je deska, která je po Confessions on a Dance Floor jedna z nejpovedenějších. Už jen proto, že má koncepci, cíl a dostalo se jí výborné zvukové péče.

Hudebně se na ní Madonna sice odráží v osmdesátých letech, což ostatně ve své tvorbě dělala vždy, nicméně tehdejší diskotékové představy přetavila do současnosti. To jí umožnilo neponechat písně jen na pospas zvukovým kouzlům, ale dát jim poměrně čitelné melodie.

Nejsou jen tak výrazné, aby z více než hodinové kolekce vyklouzly a dokázaly se postavit na vlastní nohy. Týká se to i spoluprací se Sabrinou Carpenter (v písničce Bring Your Love), kolumbijským autorem a zpěvákem Feidem (jihoamerickou hudbou ovanutá Read My Lips), belgickým zpěvákem Stromaem (My Sins Are My Savior) nebo nizozemským dýdžejem a remixérem Martinem Garrixem (Bizarre).

Tyto skladby jsou trochu jiné, dobře fungují jako zpestření desky, čeří příliv taneční hudby novým nápadem. Nezapomenutelné ale nejsou, podobných je dnes celý svět.

Po všech stránkách nejzajímavější a nejnápaditější je píseň Danceteria. Je zajímavě zaranžovaná, díky čemuž není tolik předvídatelná, a i Madonna svým pěveckým výkonem, kdy chvíli zpívá v pohodlných hlubších polohách a pak zase vyrazí do výšek, předvádí, že za asistence techniky v nahrávacím studiu umí být slušná zpěvačka. Otázka je, jak jí to půjde naživo. Na pódiích příliš jistá nebývá.

Album Confessions II je pozvánka na taneční parket, ze které se může stát jeho oslava. Pokud chtěla Madonna u svých posluchačů docílit bezstarostnosti a úsměvu na tváři, snad se jí to podařilo. Dosáhla toho ale spíše koncepcí desky než vahou písniček.

Je též sympatické, že spolu se svými spolutvůrci zabojovala proti tomu, aby album nebylo jednotvárné. Není to jeho komplexní vlastnost, ale přináší místa, která posluchače přimějí nemyslet jen na tanec.