Michal Malátný z kapely Chinaski: Hráli jsme všude. V Hollywoodu, ve vězení i v nevěstinci

Program začne vždy v sedmnáct hodin a skončí ve dvaadvacet naším velkým koncertem. Pozvali jsme si i několik hostů, na pódiích se vystřídají Ondřej Ruml a kapely Nedivoč a Vega Electra.

Když nás na začátku devadesátek vzala skupina Hudba Praha jako předkapelu na turné, měla jedinou podmínku. Museli jsme jí stěhovat aparaturu. Před odjezdem na koncerty jsme tedy vždycky jeli do pražského klubu Na Chmelnici a z něho jim vynášeli nástroje, bedny a zesilovače do dodávky.

Byla to pro nás důležitá zkušenost, které dodnes říkám vysoká škola rokenrolu. S Hudbou Praha jsme objeli republiku a já si říkám, proč to nedopřát muzikantům, o kterých si myslíme, že za to stojí.

Není potřeba, to zvládneme sami. Mimochodem, zajímavostí a lákadlem letního turné by také mohlo být, že s námi na většině koncertů bude moderátor Libor Bouček. Je náš velký fanoušek a sám si vymyslel hodinovou talk show s kvízem o Chinaski.

Myslím si, že je to dobrý nápad, a kromě toho mám pocit, že z těch jeho kvízů se i já dozvím o naší kapele něco nového.

S naším týmem připravujeme plán na dva roky dopředu, a přestože to už nějakých pár let takhle děláme, přijde mi, že to pořád dobře funguje.

Jednou za dva roky nachystáme něco velkého, v letech mezi tím absolvujeme menší nebo akustické koncerty, souběžně točíme, vydáváme desky, někdy si odskočíme zahrát třeba do zahraničí a čas od času to proložíme volnem. Máme kreativní tým, který má spoustu dobrých nápadů, takže v tom žádnou těžkost necítím.

Míst, na kterých jsme u nás dosud nekoncertovali, je opravdu málo, takže vlastně nevím, co převratně jiného by se ještě dalo vymyslet. Mně osobně se všechny koncertní sny splnily. Baví mě ale hrát, a je mi jedno, jestli to bude pro dvacet tisíc lidí nebo pro sto.

Nikdy, ani v nejmenším. Naše hudba je z velké části založená na textech a já neumím tak dobře anglicky, abych je do té řeči přeložil a zachoval jejich obsah i hravost.

Kdybychom chtěli koncertovat v zahraničí a vyjeli tam s českými texty, diváci by byli o značnou část našeho sdělení ochuzeni. Dokonce o tak velkou, že by to ztrácelo smysl.

A tak alespoň jezdíme pravidelně na Slovensko. Je to země, ve které tamní fanoušci našim textům rozumí i bez překladu.

Zajímavý byl koncert ve věznici v Praze na Pankráci v říjnu 2009. Slavila sto dvacet let od svého založení a její vedení uspořádalo náš koncert pro zaměstnance, jejich rodiny a padesát nejvzornějších vězňů. Hrálo se v bývalé kapli a bylo to zvláštní. Když za námi zacvakl katr, běhal mi mráz po těle.

V té době si tam odpykával trest můj kamarád. Když jsme se setkali, řekl mi, že aby se nezbláznil, založil ve vězení kapelu. Byl původně bubeník, ale v té vězeňské skupině hrál na kytaru a naučil dva spoluvězně na bubny a baskytaru. Na tom koncertě nám dělali předskupinu.

Padesát vyvolených vězňů mělo během koncertu zakázáno tancovat, projevovat nadšení a pohybovat se. Na jednu jedinou písničku se ale zvedli a uvolnili se. Byla to Klára. Upřímně řečeno, u těch tvrdých chlapů bych si na to, že je zrovna tahle skladba dostane, rozhodně nevsadil.

Dozorci je nechali být, takže to proběhlo v klidu. Ale musím přiznat, že když náš koncert skončil, chtěl jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout. Měl jsem z toho prostředí divný a nepříjemný pocit.

Třeba v podpalubí lodi. Po zvukové stránce to byl naprosto děsivý koncert. Hráli jsme také v Hollywoodu na ulici. V Americe. Nebyl to oficiální koncert, ale spontánní vystoupení během kapelního cestování na přelomu let 2016 a 2017. Koncertovali jsme i na skokanském můstku a jednou dokonce v nevěstinci.

Už je to dávno, nevzpomínám si přesně, jak k tomu došlo. Možná jsme dokonce nevěděli, jaký je to klub, a až na místě jsme zjistili, co se v něm ve skutečnosti děje.

Setkali jsme se tam s úplně jiným přístupem k práci. Nic takového jsem u nás do té doby, při vší úctě k českým producentům, nezažil. Všichni tam byli absolutně připravení a měli neuvěřitelnou disciplínu.

Britský producent Greg Haver přišel pokaždé ráno v deset hodin do studia se sešitem, v němž měl písničky, které jsme měli točit, rozepsané do taktů a k tomu měl spoustu poznámek. Studio opouštěl v deset hodin večer a já musím přiznat, že netuším, jestli během té doby něco jedl, pil nebo chodil na toaletu. Byl prostě pořád s námi ve studiu a byl nám neustále k dispozici.

Dokázal z nás přitom vytáhnout to nejlepší. Myslím si, že k tomu pomohla i jazyková bariéra, která mezi námi byla. Neumím totiž zase tak dokonale anglicky, takže když jsem mu chtěl něco říct, byly to jenom zásadní věci.

Když jsme předtím natáčeli v českých studiích, žádná jazyková bariéra mezi nikým nebyla. A tak jsme prokecali spoustu drahocenného času. Řešili jsme samozřejmě muziku, ale pořád jsme odbíhali k nepodstatným věcem, které nás zdržovaly od práce.

S Gregem Haverem, se kterým jsme pracovali na čtyřech našich albech, se nic takového nedělo. Po desce Není na co čekat, která je objektivně naše nejhorší a ze které nehrajeme na koncertech ani jednu písničku, jsme za ním jeli do velšského studia Rockfield a nahráli tam stejnojmenné album, které je naopak jedno z našich nejlepších.

Práce s ním tedy pro nás měla obrovský význam. Zase nás nastartovala.

Je to v podstatě opuštěná farma. Nejbližší malé městečko leží asi patnáct kilometrů od ní. Je to nádherné místo, které svou polohou nahrává tomu, aby se člověk maximálně soustředil na práci. Kromě toho jsme se před Gregem snažili být co nejlepší, abychom si neurvali ostudu.

Některé texty jsem ale dopisoval až tam. Nikdy předtím se to nestalo, protože jsme vždy chodili na nahrávání maximálně připravení, abychom nemuseli nic dokončovat ve studiu. V Rockfieldu jsme to ale udělali jinak.

Například písničku Každý ráno jsem začal psát v letadle cestou tam a dopsal ji až ve studiu. Nádherně tam vykvetla. Myslím si, že je jedna z našich nejlepších.

Ne. Řekli jsme si, že jsme si to zkusili, a že to teď zkusíme s někým mladým od nás. Nahráli jsme tři písničky s Filipem Vlčkem a musím říct, že jsem z té spolupráce nadšený. I proto teď zůstaneme tady. Není nutné pořád někam jezdit.

Ze zahraničí jsme si přivezli odhodlání neztrácet při nahrávání čas a pracovat na tom, co je pro vznik nahrávek důležité. Když jsme šli do studia s Filipem, bylo to znát. Tři písničky jsme kompletně nahráli za pár dnů. Myslím si, že jsme se to naučili v zahraničí.

Určitě bude, ale zatím nevíme kdy. Natočili jsme už tři nové skladby a celé léto budeme hrát, což je nadějné. Často totiž písničky vymýšlíme bezprostředně po koncertech v šatně.

Slezeme z pódia, jsme rozjetí, no a v šatně jsou připravené akustické kytary, se kterými se před koncertem rozezpíváváme a nikdy je neuklidíme do futrálů. Vezmeme je tedy do rukou a hrajeme dál. Takhle vznikla řada písniček na naše poslední album Frihet z roku 2022.

Myslím si tedy, že přes léto na našem turné se něco urodí, na podzim nahrajeme další tři písničky, a když k nim pak ještě přidáme nové, tak by v první polovině příštího roku mohla být nová deska.

Podotýkám ale, že nás nic netlačí. V repertoáru máme hromadu písní, se kterými vydržíme. Desku tedy vydáme jenom tehdy, až si budeme jistí, že těch deset dvanáct písniček na ní je dobrých. A předtím vydáme několik singlů.

Vůbec ne, pořád mě baví zůstat v šatně a s kluky z kapely hrát písničky pro zábavu, případně skládat nové. Je to samozřejmě dáno i tím, jací lidé dnes skupinu Chinaski tvoří. Skvěle si rozumíme.

Klíčové ale je i to, že jsem po koncertě, stejně jako drtivá většina muzikantů, opravdu rozjetý a zabrzdit to je docela těžké. Mohl bych to zastavit někde na baru, ale opít se po koncertě mě už pár let nebaví. To je lepší sedět s kapelou v té šatně a vymýšlet muziku. Je to daleko zábavnější.

Je ale pravda, že když máme víc koncertů za sebou, první večer někdy zdrhnu. Řeknu klukům, že máme v následujících dnech ještě další vystoupení, a abych je uzpíval, půjdu si lehnout a nechám hlasivky odpočívat. Další den už ale zůstanu.

Je třeba si také uvědomit, že když se koncert povede, sejdeme se všichni v šatně a prožíváme společnou radost. Je to i chvíle, kdy mají všichni náladu řešit třeba i nějaký problém, který před koncertem řešit nelze, nebo se nám ho řešit nechce.

Když jsme začínali, psal jsem si do sešitu přehled našich koncertů a k tomu jsem vždy připsal plus nebo minus, podle toho, jak se povedly. V té době minusy převažovaly.

Dnes už si takový seznam nevedu, ale kdybych to dělal, minus by bylo v průměru u jednoho koncertu z deseti. Takže ano, občas se to stane. Jsou dny, kdy se prostě nic nepovede podle mých představ.

Totiž to, jestli je koncert dobrý, anebo dobrý není, hodně záleží na mně. Jako zpěvák musím být v pohodě, ale občas přijde den, kdy v pohodě nejsem a nedovedu s tím nic udělat. Mám pocit, že špatně zpívám, začnu se stydět, začnu to přetlačovat, a ačkoli se mi to někdy povede, většinou úspěšný nejsem.

Několikrát jsem po takových koncertech zažil, že jsem se vrátil do šatny a zalezl jsem pod stůl. Strašně jsem se za svůj výkon styděl, a tak jsem ležel schovaný pod stolem. Někdy to možná nebylo tak hrozné. Kluci třeba říkali, že jsem sice zpíval celou dobu nad tónem a občas zapomněl text, ale tragédie to nebyla.

Já se však styděl. Ležel jsem pod stolem a nechtěl jsem, aby na mě někdo mluvil a aby viděl, jak se stydím.

Jsme spolu osmý rok, takže jsme už zažili i pár ne úplně dobrých věcí. Měli jsme asi dvě krize, za kterými byla únava z častého hraní a s tím spojená nervozita. Všechny jsme ale dokázali vyřešit a pořád to mezi námi skvěle funguje. Těším se na každý koncert a na každé setkání.

Na současné sestavě je skvělé i to, že všichni její členové jsou autory. Každý z nás umí napsat písničku, a to mi přijde nesmírně důležité. Všichni jsme si rovni.