Hrát 50 let je skvělé, řekl houslista Kronos Quartetu před pražským koncertem

Článek

Jaké to je oslavovat 50 let existence?

Skvělé, byly to nádherné doby hrát hudbu před skvělým publikem, nemůže to být lepší.

Jaký jste připravil repertoár pro pražský koncert. Budete se vracet více do minulosti?

Našemu publiku v Praze chceme nabídnout esenci toho, co děláme, nějakou hudbu, která byla pro Kronos během mnoha let napsána, ale taky pár nových skladeb, abychom zkusili naše posluchače trochu „zaktualizovat“ od té doby, co jsme v Praze hráli naposled.

V Praze jste vystoupili poprvé na začátku devadesátých let na Pražském jaru se skladbu Different Trains od Steve Reicha, tak mne napadalo, jestli se v přídavcích nevrátíte ještě více do minulosti a nezahrajete třeba některou ze skladeb, co jste uváděli v osmdesátých letech nebo některou z úprav Jimiho Hendrixe?

My se rozhodneme až odpoledne před vystoupením. Závisí to na prostoru, kde budeme hrát, protože jsme v tomto bývalém kostele ještě nehráli a nevíme, jak to bude znít.

Když se ohlédnete, jistě máte v kariéře něco, na co jste hrdý, co pro vás bylo důležité?

Je tu hodně důležitých věcí. Když Kronos začínal v roce 1973, tak neexistovaly žádné smyčcové kvarety od afrických skladatelů a bylo jen velmi málo skladatelek. A nyní ženy skládají tu nejúžasnější hudbu, jakou si můžete představit.

Jsem velmi rád, že Kronos přispěl k tomu, že se smyčcové kvarteto stalo v řadě aspektů pro skladatele i posluchače dostupné. Velmi jasně to ukázalo vystoupení v Amsterdamu, kde bylo deset kvartet, která se k nám připojila a všechna hrála hudbu z našeho projektu 50 For The Future. Během dvou dnů jsme hráli padesát velmi nových skladeb, nyní jsou dostupné on-line kvartetům na celém světě… To byl pro mne velký vrchol.

Máte za tu dobu nějaké oblíbené skladatele, s nimiž rád spolupracujete?

Je jich mnoho. V Dánsku jsem v rámci programu 50 For The Future slyšel hrát hudbu od Kena Benshoofa. On pak napsal v roce 1974 úplně první skladbu pro Kronos… Víte, kdyby nebylo Kena Benshoofa, tak bychom spolu nehovořili.

Ale podobně bych mohl hovořit o Sofii Gubajdulině - nikdy nezapomenu na zkoušky s ní v New Yorku před premiérou v Carnegie Hall v roce 1994. I zkoušky s Henrykem Góreckim byly naprosto úžasné, stejně jako pokaždé ty s Terrym Rileyem… Tyto vazby jsou pro nás velmi důležité. Dávají nám nejen energii, ale také nové prostředky, barvy na naši paletu.

Jaké pro vás, jako pro interpreta soudobé vážné hudby, bylo hrát s akordeonistou Kimmo Pohjonenem na festivalu Colours of Ostrava?

Bylo to výtečné. Nikdy na něj nezapomenu, zrovna dneska ráno jsem si na to vzpomněl. Hrát pro publikum (v Ostravě) bylo úžasné, ale stejně šťastný jako při vystoupeních s Kimmo jsem byl, když jsme hráli ve třídě mojí dcery ve škole v San Francisku.

Padesát let existence naneštěstí znamená, že většinu let už má soubor za sebou. Uvažujete o tom, že byste někomu předali žezlo?

Následníka hledáme celou dobu, myšlence, že najdeme způsob, jak to udělat, jsem oddán.

Asi jste si nemyslel, že budete hrát padesát let. Jak těžké bylo udržet soubor pohromadě, zvládnout změny obsazení?

Bylo tu mnoho výzev, které nebyly snadné. Mladí lidé se mě ptají, jaké to je být hudebníkem. Musíte vyvážit neuvěřitelné výšiny, do kterých vás dostává hraní před vynikajícím publikem, inspiraci, kterou můžete získat od spolupráce s těmi nejkreativnějšími lidmi, s obtížemi, které to přináší. Potýkáte se s mnoha problémy, ale odvedli jsme naše maximum… O podobné práci jsme snil už jako dítě. Jsem za ni velmi šťastný, i když je to někdy tvrdé.