Herečka Šárka Krausová: Nemám ráda neznámé hlubiny

Článek

Kvůli roli v seriálu Pod hladinou, který nabízí videotéka Prima+, jste musela získat řidičák na loď. Jak vám to za kormidlem šlo?

Byla jsem překvapená, jak moc mě to bavilo, a myslím, že se můžu i pochválit, byla jsem dobrou žačkou. Učili jsme se všichni: já, Filip Tomsa, Marek Adamczyk i Matěj Hádek. Ještě byla zima, na hladině mlha, příroda ztichlá, nikde nikdo, jen my a instruktoři.

Kluci se pohybovali většinou pod hladinou, učili se hlavně potápět. Já jsem na hladině, kde ještě nebyl žádný lodní provoz, mohla zkoušet prudké obraty, zatáčky, zrychlení, zpomalení, v plné rychlosti zaparkovat u boku druhé lodě a pak všechny ty jemnější manévry, jak zachránit tonoucího a nepřejet ho…

Máte i klasický řidičák, k tomu dobře jezdíte na koni, teď přišel na řadu motorový člun. Neodstartovalo se vám tak nové hobby?

Ano, ale teď už jsem za kormidlem zase rok neseděla a cítím, jak zapomínám! Těším se, že si v létě půjčím loď a trochu si řidičák opráším. Minulé léto jsem se třikrát pokoušela manžela vytáhnout na vodu a okouzlit ho svým řidičským umem, jenomže vždycky v ten den, na který jsme výlet plánovali, začalo pršet. Letos to musíme dohnat.

Za kormidlem policejního člunu teď herečku vídáme v seriálu Pod hladinou na streamovací platformě Prima+.

Příběh se odehrává na slapské přehradě. Dočetla jsem se, že z hluboké vody máte respekt. Pomohlo vám natáčení se strachu zbavit?

Má postava se naštěstí nepotápí, takže jsem hloubce vystavena nebyla. A je pravda, že si úplně neumím představit, že bych potápěcí výcvik zvládla. Dokud se pohybuji na hladině, tak jsem v klidu, ale jakmile se vodou dívám dolů do temna, začne mi bušit srdce a tají se mi dech. Nemám ráda neznámé hlubiny.

Podpraporčice René Krejčí, kterou v seriálu ztvárňujete, je technický typ a dokáže opravit kdeco. Co vy a šroubovák? Rozumíte si?

Mám v sobě touhu být kutil, ale s věkem nějak zjišťuji, že mi to jde na zahrádce s kytkami lépe než se šroubovákem. Vždycky narazím na to, že na některé kutilské věci nemám sílu nebo odvahu. Třeba neumím vrtat vruty do zdí, nějak se toho bojím, takže cokoli nejde zatlouct kladivem do zdi, je pro mě zapovězené.

Také se bojím řezat kotoučovou pilou. Tendence vyrábět však mám a je někdy frustrující, že na to prostě sama nestačím. Tak moc bych chtěla umět svářet, řezat, vyrobit si, co si vymyslím… To je přece úžasná svoboda.

Vaše postava je zaměřená především na kariéru, na závazky moc není. Našla jste pro ni jako čerstvě vdaná paní pochopení?

Samozřejmě, protože je vášnivá, jen je její vášeň zaměřená jedním směrem, a tím je práce. Vlastně dvěma směry, věnuje se také sedmiletému synovci, protože jeho maminka moc nefunguje. Má tím pádem starostí nad hlavu a není divu, že na vztahy nemá pomyšlení.

Za svobodna jsme vás znali jako Vaculíkovou, teď nesete další slavné herecké příjmení. Manžel však s Janem Krausem spřízněný není. Stává se vám, že si vás lidé k jeho rodině zařazují?

Když jsem se vdala, bylo mi jasné, že si nás veřejnost bude s tímto silným klanem dávat dohromady. Hodilo by se, abychom se jmenovali jinak, když už je nás v tom showbyznysu s tímhle jménem tolik, ale co se dá dělat. (směje se)

Každopádně jsem nedávno byla jako host v Show Jana Krause a bylo to moc milé setkání, při kterém jsme na toto téma hodně vtipkovali. Vlastně je celkem zajímavé, že tolik lidí, kteří nesou tohle příjmení, ale zároveň nejsou pokrevně spřízněni, se vydalo uměleckým směrem.

Není tajemstvím, že jste neteří osmdesátkového idolu Lukáše Vaculíka. Které strýcovy role patří k vašim oblíbeným?

Jednoznačně ty ve filmech Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště a Oznamuje se láskám vašim. Z nedávné doby se mi hodně líbil Metanol, Příběh kmotra a seriál Ochránce.

A co na jevišti?

Chodit se na sebe dívat do divadla trochu nestíháme, ale rozhodně si vzájemně fandíme a máme radost z úspěchu druhého.

Na velkém plátně jsme vás naposledy viděli v obhroublé komedii Vyšehrad: Fylm po boku Jakuba Štáfka, která navazuje na stejnojmenný fotbalový sitcom. Je vám jeho až nekorektní humor blízký?

Bavilo mě to. I když vulgární humor není můj šálek čaje, jsem ráda, že jsem součástí něčeho výjimečného a že jsem tvůrce mohla pozorovat při práci. Podařilo se jim vytvořit projekt, na který se jen tak nezapomene. Jedinečné věci občas balancují na hraně.

Poslední roky máte angažmá v pražském Divadle na Vinohradech, nyní zde zkoušíte Molièrova Lakomce. Jak tuto klasiku středoškolského kánonu s režisérem Pavlem Khekem pojímáte?

Na Vinohradech jsem už osmým rokem. Lakomce jsme ještě zkoušet nezačali, první čtená nás čeká až v červnu, ale moc se těším. S režisérem Pavlem Khekem jsem se už potkala při práci na hře Je třeba zabít Sekala, kterou stále uvádíme, a bylo to tedy opravdu skvělé. Pro mě to byla dost těžká práce, mám tam vypjaté emocionální scény a vlastně i nahotu.

Byla jsem moc vděčná, že mě pan režisér citlivě a trpělivě vedl. Že mi nedával žádná ultimáta a nenařizoval, co musím. Během zkoušení jsem měla pocit bezpečí a svobody a to se přeneslo i do repríz. Proto máme tohle představení tak rádi. Ačkoliv jde o celkem dramatický příběh, hrajeme ho s velkou radostí. Je to vždycky zážitek.

Napsala jste i vlastní monodrama o nevěstě na vážkách Milena má problém. Na scéně pražského Divadla Metro v něm zároveň představujete titulní úlohu. Ještě se vám po více než osmi letech od premiéry neomrzelo?

Vůbec ne a asi se mi ani nikdy neomrzí. Je to one-woman show – nejen že hraju titulní roli, ale i všechny ostatní postavy. Na jevišti je se mnou jen klavírista a skladatel Jan Šikl, který mě během představení naživo hudebně doprovází. Mám dojem, že se nám bude blížit stá repríza, a je to lepší a lepší.

Když má člověk štěstí hrát nějakou inscenaci dlouho, tak se může dostat víc do hloubky nebo naopak získat větší nadhled. Je zvláštní, že Milenu jsem z poloviny napsala, takže bych jako její autorka měla dobře vědět, o čem je, přesto mě pořád dokáže překvapit. Je to taková vizitka toho nejlepšího ze mě.

Tvoříte autorské hry i dál?

Od covidové doby mám rozepsanou další hru, ale teď stagnuji. Vždycky přijde zkoušení nebo natáčení, a to má samozřejmě přednost, tak jsem zvědavá, kdy ji dokončím. Na druhou stranu je příjemné mít v šuplíku stále něco, na čem můžete pracovat, když máte volno a zároveň prožíváte tvůrčí pnutí.