Článek
Vím, že syn Nikola žil v Austrálii a dcera Bára v Americe. Začnu tedy mateřskou otázkou, která se v pohnuté době nabízí. Máte děti na dohled, nebo jsou ještě v cizině?
Syn Nikola žije v Austrálii od svých devatenácti let a myslím, že nemá v plánu na tom cokoliv měnit. Dcera Bára se rozhodla pro život v Americe v roce 2014. Vystudovala tam, a dokonce se v minulém roce vdala, a my jsme se s manželem (hercem a ředitelem Divadla Na Jezerce Janem Hrušínským) stali už čtyřnásobnými prarodiči.
Starší dcera Kristýna se vydala v hereckých stopách rodičů. Jaké profese si vybrali její sourozenci?
To, že se Kristýna rozhodla pokračovat v profesi, která nás provází celým životem a je založena na rodinné tradici, pro nás samozřejmě znamená velkou radost. V našem Divadle Na Jezerce hraje v několika inscenacích a společný čas na jevišti si velmi užívám. Syn Nikola pracuje v australském Perthu jako personalista, dcera Bára vystudovala design ve Philadelphii a aktuálně si užívá mateřskou dovolenou s desetiměsíčním synem Williamem.
Pro vás byla rodina vždycky důležitá. Jak se daří bratrům? Mladší Pavel ještě před revolucí odešel do USA, kde má pět dětí, žil třeba i v Iráku. Stále pobývá v zahraničí, nebo se vrátil do Česka?
Pavel se po letech strávených v Americe vrátil do Čech. V Iráku byl nasazen jako voják USA, v letech 2004 až 2006. Později se u něj projevily zdravotní komplikace spojené právě s tímto obdobím. Do České republiky se vrátil před třemi lety a je šťastný, že může být zpátky doma.
Prostřední ze tří sourozenců Šplechtových Václav bydlel v Mostě. Pořád je věrný rodnému městu?
Našemu rodnému městu jsou věrni oba moji bratři.
Jak prožíváte pandemii? Také jste se vrhla na úpravu domácnosti a zahrady jako mnozí jiní?
Je pravda, že v první vlně jsem se stejně jako ostatní věnovala přerovnávání šuplíků a třídění oblečení, ale protože jsme v našem Divadle Na Jezerce začali v březnu 2020 intenzivně zkoušet inscenaci Petra Vacka Ze života Čapka, měla jsem volné jen večery, během kterých za normálního chodu divadla hraju. A třídění jsem se nemohla plně věnovat ani v druhé vlně, kdy jsme zkoušeli s Jankem Jirků Mašíny. Co se samotné pandemie týče, ráda bych už byla naočkovaná a vůbec nejradši bych byla, kdybych mohla jako Arabela otočit prstenem a vrátit nám všem normální život.
V komedii Takový žertík, kterou před pandemií uvádělo pražské Divadlo Na Jezerce.
Divadlo jste s manželem Janem Hrušínským vybudovali téměř před dvaceti lety. Zkouší se v něm i teď takzvaně do šuplíku, nebo je prostě zavřené?
Nazkoušeli jsme během pandemie dvě výše jmenované hry. Na online přenosy jsme ale nepřistoupili, protože věříme, že divadlo je živá kultura, živé umění. Hrát sice máme stále zakázáno, diváci však můžou sledovat vybraná představení na platformě Dramox. Aktuálně tam jsou ke zhlédnutí dvě naše inscenace – Shylock, za kterou získal Milan Kňažko Cenu Thálie 2016, a moje oblíbená komedie Ženitba.
Oprašujete si role, aby mozek text postupně nepoztrácel?
Jednou za čas děláme takzvané oprašovačky, během nichž si projedeme celou inscenaci. Některé z her, které máme na Jezerce na repertoáru, jsme nehráli už rok a bude pro nás samozřejmě těžší se do nich ze dne na den vrátit. Dali bychom ale všechno za to, abychom tu možnost měli.
Léta bylo vaším stálým angažmá Národní divadlo, kde mladou snachu ve hře Pygmalión dokonce režijně vedl Rudolf Hrušínský starší. Jak jste to dokázali skousnout?
Nebylo nutné cokoliv skousnout. To, že mě režíroval můj tchán, byla pro mě velká čest a zkušenost k nezaplacení. Díky jménu Hrušínský nese člověk určité stigma celý život. Není ale důvod tomu věnovat přehnanou pozornost.
Teď vás můžou televizní diváci vídat v Ulici. Tam se pro změnu potkáváte s jeho starším synem Rudolfem. Bavili jste se o nástupu do nekonečného seriálu, ve kterém je švagr prakticky od počátku?
O mém účinkování v Ulici se Rudolf dozvěděl až během natáčení, takže to pro něj bylo překvapení. Řekla bych, že příjemné. Čas s ním trávím během natáčení velmi ráda. A nejen s ním, točit s jeho seriálovou partnerkou Danou Syslovou a s mou seriálovou partnerkou Jitkou Smutnou je pro mě vždy víc zábava než práce.
Představujete lesbu Jolanu, partnerku seriálové Marie. Máte s přiznáním sexuální orientace, tedy s coming outem, nějaké předchozí herecké zkušenosti?
Jolana je pro mě v tomto smyslu naprostou novinkou. A je zajímavé zamyslet se třeba nad tím, že ať už se vám líbí kluci nebo holky, problémy, které vztah přináší, jsou si vždy podobné.
Přicházejí na tuhle roli divácké reakce?
Každou reakci diváků přijímám, ať už je negativní, nebo pozitivní. Myslím si, že nejhorší je, když herec žádnou reakci nevyvolá. Mám štěstí, že jsem se s takovým postojem zatím nesetkala.
Herečkou jste se stala na základě zhlédnutí filmu Babička od režiséra Moskalyka, kde Barunku hrála mladičká Libuška Šafránková, studentka konzervatoře. To musel být zážitek!
Dokud jsem neviděla Libušku Šafránkovou ve filmu Babička, chtěla jsem být paní učitelkou jako moje maminka. Pak jsem si přečetla, že je Libuška studentkou konzervatoře, tak jsem si tam podala přihlášku – a ono to vyšlo. To mě tehdy ani nenapadlo, že ten mladík, který hrál Orlíka zamilovaného do Šafránkové, bude jednou můj druhý manžel.
Jiskra mezi námi přeskočila během zkoušení inscenace Tři sestry v Ústí nad Labem. Irina s Tuzenbachem se rozhodli, že budou pracovat a pracovat a pracovat, a už spolu pracují v pražských Nuslích 37 let.
Není někdy té herecké práce doma moc? Umíte oba vypustit a oddělit se od pracovních povinností?
Čtyřiadvacet hodin denně divadlo neřešíme, ale myslím, že nejdůležitější je, že se i po té době spolu dokážeme zasmát.
Jak bojujete s náladou, pocitem, kdy dost lidí nevidí světlo na konci tunelu?
Ať je tunel jakkoli dlouhý, nikdy není nekonečný. To nejdůležitější je nepřestat věřit a nenechat si nikým vzít naději.