Hlavní obsah

Hancock skvěle zakončil Struny podzimu

Novinky, Alex Švamberk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Praha

Vynikající vystoupení kvartetu amerického pianisty Herbieho Hancocka zakončilo ve čtvrtek večer festival Struny podzimu, jehož ročník byl skutečně mimořádný. Závěrečný koncert před zaplněným sálem byl pověstnou třešničkou na dortu, který nabízel více výjimečných zážitků.

Foto: Michal Doležal, ČTK

Herbie Hancock u syntezátoru

Článek

Hancock ukázal, že ani ve svých 77 letech nic neztratil na svých hráčských kvalitách, patrné to bylo zejména ve chvíli, kdy vystřídal syntezátor za křídlo, jeho piano perlilo. Hrál s ohromným nasazením, takže vystoupení neztrácelo drive a prim v něm měl stále hlavní protagonista. Koncert se ovšem nechal v duchu jazzrocku, u jehož zrodu na konci šedesátých let stál, když hrál u Milese Davise. Syntezátory kvílely a bručely jako před čtyřiceti lety, i když aranžmá bylo obohacené větší porcí hutného funku a občas dodal skladbám futuristický ráz zpěv přes vokodér.

Zněly také skladby z jazzrockového období od Hackcockových Headhunters jako Actual Proof, kde Hancock právě střídal klavír se syntezátorem, nebo hybný Chameleon. Ano, byl to návrat do minulosti, jazz je dneska už trochu jinde, některé zvuky byly příliš profláknuté, ale byl to jazz rock jako řemen.

Foto: Michal Doležal, ČTK

Herbie Hancock při koncertu v Praze

A festival nabídl i aktuálnější podoby hudby, hned na úvod vystoupili Shabazz Palaces se svým avantgardním futuristickým hip hopem.

Skladatelka Julia Wolfe zase přivezla své postminimalistické oratorium Antracitová pole z roku 2015, které získalo Pulitzerovu cenu. Dílo v podání souboru Bang On A Can a sboru Martinů Voices přiblížilo těžký život pensylvánských horníků na přelomu 19. a 20. století. Působivý byl především úvod, postavený na basových tónech, který evokoval temné šachty, pasáž připomínající oběti z řad horníků i činnost dětí v dolech, kde byl použit zvuk otáčejících se kol bicyklů.  Ani díla oceněná Pulitzerovou cenou většinou nebývají hudebně revoluční, u Antracitových polí byl místy hodně patrný vliv raných minimalistů, zejména postupů Philipa Glasse, ovšem jako celek bylo oratorium silné jak kvůli spojení hlasů s hudbou, tak i tematicky.

Působivé bylo také zpracování Shakespearových sonetů od anglického minimalisty Gavina Bryarse.

Hluboký zážitek nabídlo i sólové vystoupení jazzového kytaristy Ralpha Townera, který hrál v Anežském klášteře na akustickou kytaru a místy zabrousil od jazzu až k renesanční hudbě.

Návrat festivalu po roční pauze se vydařil, letošní ročník byl jeden z nejpovedenějších.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám