Fotografie mimo rám. Alžběta Jungrová experimentuje se světlem, hedvábím a plexisklem

Vila je v podstatě prázdná, nezařízená, nezabydlená. Původní obložení i nábytek vzal během doby za své a nikdy se nevrátil zpět. Díky tomu je zde skvělý výstavní prostor. Do hotového interiéru by umělci své představy jen horko těžko „vlepovali“. Takže do útrob vily jsem vtrhla a užila si to.

Navíc já miluji funkcionalismus. Vyrostla jsem v takovém bytě a teď žiji v domě na pražské Letné, který postavil Karel Janů, jeden z architektů Volmanovky. Připomíná mi domov, prostory jsou si velmi emočně podobné.

Umožňuje nahlížení a průhledy přes skla, v nichž se všechno odráží. Jako fotografka mám v sobě jisté voyeurství, touhu sledovat a nebýt viděn. Tento dům tomu jde vyloženě naproti a má skvělou energii. Nádherné jsou interiéry a na ně navazující terasy, úžasné je zastřešení přes dvě patra a plynulé propojení vily s venkovním prostorem.

Ano, výstava se přelévá do plenéru. Popravdě, dělám si to složitější a složitější, protože vymyslet kovové konstrukce, na nichž budou zavěšené průhledné materiály, je fakt výzva. Ale ráda se posunuji, překračuji limity a zkouším něco nového, takže jsme se vyblbli.

Vytvářím okamžiky a emoce, které se mohly stát a nestaly se, „modeluji“ svůj svět za zrcadlem. Při focení jsem se snažila vdechnout domu život, který tam už není, vrátit ho zpátky na stejné místo. Víte, co bylo pro mě tentokrát úplně jiné? Že jsem fotila v prostoru, v němž proběhne samotná výstava. Už při práci jsem věděla, co se s fotkou stane, kde bude viset.

Bylo to zábavné, ale zároveň svazující. Ve vile jsem strávila dva roky, a když se vracíte popáté na stejné místo, nutí vás to přistoupit k focení jinak. Snažila jsem se nevidět věci na první dobrou. Vypozorovala jsem, že teprve, když se začneme nudit, vnímáme věci do hloubky. Na začátku jdeme všichni po povrchu.

Ne, jsou dobově nadčasové, neurčitelné a jen tak si „plavou“ v bezčasí. Nic nekončí, nezačíná. Ale je z nich cítit nostalgie, protože já mám smutek po věcech, které mizí. Právě fotka mi umožňuje zachytit ty prchavé okamžiky a zvěčnit je.

Ano, myslím si, že žena je schopná víc mě pochopit, je v ní křehkost a tajemno. To mužům většinou chybí, šli by v koncepci po jiných věcech. Blanka je navíc profesionál, odjakživa se mi líbí její vkus na výběr současného umění. Má moji velkou důvěru a je mi oporou. Sama bych se v tom rozhodně ztratila.

Klasicky visí jenom šest obrazů, ostatní fotky zapojuji do prostoru. Některé tisknu na průhlednou látku, tentokrát lehoučké hedvábí. Stačí do něj fouknout a samo letí… S výběrem materiálu mi pomohla návrhářka Liběna Rochová a návštěvníci tuto instalaci uvidí v největší spodní místnosti.

Zkoušela jsem novou technologii v rámci gravírování do plexiskla. Výsledkem je fotka z bílého plastu, která má v sobě reliéf a vypadá jako rytina. Ve chvíli, kdy ji slunce prosvítí, síla plastu vykouzlí samotnou fotku: reálnou, v černobílém provedení. Instalace se tak bude proměňovat a nejkrásnější bude v podvečer, kdy ji prosvítí dlouhé stíny.

Fotky jsou záměrně časově neutrální, nečekejte ženy prvorepublikového střihu. Podle mě ale každá žena vytváří svojí autenticitou nějakou dobu. Záleží tedy na divákovi, jak modelky bude vnímat, jaký si najde příběh, co ho osloví.

Diváci lépe reagují na černobílou fotku. Je na první dobrou výtvarnější, sama o sobě emocionální a výrazová: postojem či kompozicí. S barevnou fotkou se musí opatrně, aby nevyzněla přehnaně.

Volmanova vila k barvě hodně svádí, strhává, ale v instalaci jsem se snažila, abych nerušila dům, zachoval se balanc. Proto je skóre nerozhodné: část fotek je barevná, část černobílá.

Máte pravdu, volba to nebyla snadná. Záběry se nesmí opakovat, a tím, že všechny vznikaly na jednom místě, to byl docela záhul. Kniha je ale spíše katalog, který obsahuje zhruba sto deset snímků. Fotky jsou v kroužkové vazbě a samy o sobě vypadají jako rám nebo obraz s paspartou. Celá tahle „krabice“ se dá zavěsit na stěnu, s listy otáčet a záběry podle nálady měnit.

Letos je to přesně 30 let, co se fotografováním živím, a troufám si tvrdit, že prošla za tři dekády vůbec největší změnou ve své historii. Zajímavé je, že první digi foťák vyrobil Kodak už v roce 1975, ale skoro nikdo ho nepoužíval. Masový rozmach digitálu přišel až s internetem, s možností sdílet, a vše se díky tomu strašně mění. Naše babičky nerozuměly generaci svých vnoučat a já to samé říkám už v padesáti letech studentům na vysoké škole. Žijí v rychlé digitální době, já vyrostla na analogové.

Pojďme si na rovinu říct, že v principu se nezměnilo vůbec nic. Dobrá fotka je pořád dobrá fotka. Paradoxně ani nepřibylo kvantum nových skvělých fotografů. Obor fotografie je tvrdá dřina, vyžaduje disciplínu. Samozřejmě, talent tam musí být, ale z větší části je to opravdu vydřené. V práci nic neobejdete, musíte si to protrpět, být ve fotce upřímný a jít doslova na dřeň. Ale právě to miluji: bez toho bych nemohla fungovat.

Popravdě, teď trochu odpočívat. Byl shon, kolem mě spousta lidí, stres, zodpovědnost. Ráda bych se v tvorbě věnovala statičtějším věcem. Prozradím, že mám připravený soubor květin, v abstraktním pojetí. Takže příště: já a zátiší budeme spolu mlčet a čekat na to dobré světlo.