Fotograf a spisovatel Igor Malijevský chystá Družbu

Vaše prozaická prvotina má titul Družba. To hodně zavání časy, kdy se mašírovalo se Sovětským Svazem kupředu levá a nikdy jinak. Chytla vás ostalgie?

Ta knížka je tak trochu průvodcem po místech, která jsem poznal: mimo jiné ulicí Na Poříčí, Berlínem a taky Návsí družby v Čelechovicích, kde bydlím dnes. Jsem upřímně rád, že ji nepřejmenovali na Náves T. G. Masaryka. Družba je docela pěkné slovo, vím, že zavání, ale jsem soucitný a neštítím se ho.

Zmínil jste, že žijete v Čelechovicích. Proč jste odešel z města?

Už mě nebavilo vyrábět v každém půjčeném bytě temnou komoru a za pár měsíců pak domácímu vysvětlovat, kde se vzaly ty hnědé fleky na kuchyňské lince.

Družba je hodně intimní text, má skoro ráz deníku. Uvědomil jste si někdy při psaní tu mez - a tohle už nenapíšu, to bych na sebe řekl moc?

Na sebe jsem ochoten prásknout všechno. Neznamená to, že bych měl potřebu na potkání lidem vyprávět, co jsem dělal včera na záchodě, ale kdyby to někoho doopravdy zajímalo a nebo kdyby mi to přišlo vtipné nebo důležité, klidně to zveřejním. Myslím, že tohle sebeudavačství opravdu prospívá duševní rovnováze. Ale spousta lidí v tom nejede, hrají si podle různých scénářů na schovávanou, a tak co se týče druhých, tam někdy zvažuju. Nechci jim to kazit a taky pro mne psaní nikdy nebylo zbraní posledního soudu.

Proč jste vlastně opustil poezii a přešel k próze?

Proč si myslíte, že jsem opustil poezii? Jsou to nepěkné pomluvy. Básně z Bělomorky a povídky z Družby vznikaly zároveň.

Sledujete knížky literárních souputníků z vaší generace? Oslovují vás, cítíte, že máte s někým něco společného, že se třeba začíná ozývat nějaký silný generační hlas?

Já to říkám pořád, že mám rád poezii Víta Janoty a prózu Karla Kuny. Oni mi za to vždycky zaplatí pivo.