RECENZE: Přibáň vyměnil trabanty za žáby

V předchozí sérii filmů, z nichž některé mají i seriálové verze, projel s partou dalších dobrodruhů Trabantem Hedvábnou stezkou, Trabantem napříč Afrikou, Trabantem až na konec světa, Trabantem do posledního dechu a Trabantem tam a zase zpátky.

Na nynější výpravu se osmičlenná posádka v čele s Přibáněm vydala na palubách dvou obojživelných aut Luaz 967 (název je zkratka Luckého automobilového závodu) a na dosti nebezpečně vyhlížející plovoucí tříkolce Honda ATC do Mongolska.

Projekt chystala parta deset let, než se z původně sovětského, respektive ukrajinského vojenského vozidla, určeného pro převoz raněných, stala žlutá žába. Cesta z Prahy do Ulánbátaru byla dlouhá 17 765 kilometrů, vysněným cílem poušť Gobi.

„Chtěli jsme zase nové výzvy, proto žáby,“ vysvětluje ve filmu šéf výpravy a režisér v jedné osobě, ale pro diváky to zase tak nová výzva není. Výpravy „žlutého cirkusu“ mají své dlouholeté věrné fanoušky, kteří je sledují a těší se do kina, ale je i ostatní diváky i tentokrát čeká více méně pouze to, nač jsou už léta zvyklí.

Film je provede stručně Tureckem, pochválí „báječně pohostinné obyvatele příšerného režimu v Íránu“, zastaví se v jedné z nejméně přístupných zemí světa, Turkmenistánu, kde se pohybují jen pod přísným dohledem. Profrčí Uzbekistánem a Kazachstánem a pak nejkratším možným úsekem přes Rusko zakotví v Mongolsku.

Oči potěší nádherné záběry nedotčených přírodních krás, kamera Ondřeje Hoška uchvátí pečlivě vybranými záběry nekonečných plání v nejméně obydlené zemi planety. Občas se účastníci výpravy setkají s místními obyvateli, ochutnají nezvyklé jídlo, a jak říká Marek Slobodník, „není dne, abychom nedostali něco zadarmo“.

Potud se film příliš neliší od běžných cestopisů, jeho osobitost je stejně jako v „trabantovské sérii“ dána potížemi a úskalími, jež musí posádky zvládat už proto, že cestují ne zrovna bezpečnými vozidly, natož aby byla v perfektním stavu.

I to je ale bohužel již poněkud obehrané. Jedna žlutá žába jede dobře, druhá dost často stávkuje, stařičký motor je prorezlý, součástky je třeba občas nahradit alespoň provizorně tím, co je zrovna po ruce. A nepřekvapí, že auto kiksne zrovna ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí.

„Vymyslíš tuhle výpravu, a pak tě to jen s**e. Vymyslíš cestu na kopec, protože to bude hezký, a zase tě to jen s**e!“ nadává Přibáň v jednom ze svých naštvaných výlevů a divák by se ho bezmála chtěl zeptat, proč tam tedy jezdí. Následující záběry a radost z toho, že zase společně dokázali to, co vypadalo jako nemožné, naštěstí odpoví za něj.

Cestopis je tentokrát emotivně výraznější tím, že jeden z členů posádky se chce rozhodně vrátit tak, aby stihl porod svého dítěte, což expedici časově limituje. A také setkáním výpravy s nečekanou smrtí.

Ale není to (samozřejmě s výjimkou aktérů filmu, jejich nejbližších a fanouškovské základny) zase tak výrazné, aby to film podstatněji posouvalo. Průběžně oslavný komentář, který načetl David Novotný, a závěrečný patos jsou pak pro nezainteresovaného diváka snad až příliš silné.