RECENZE: Pomocnice udržuje diváka ve střehu emocemi i zvraty

Příběh začíná ve chvíli, kdy titulní protagonistka Millie v podání Sydney Sweeneyové míří na pohovor do okázalého sídla Winchesterových. Uchází se o místo hospodyně a příležitostné chůvy. Práci nutně potřebuje, jelikož žije v autě, nemá žádné prostředky, a navíc má za sebou dost temnou minulost.

Uvítá ji až podezřele vlídná Nina Winchesterová (Seyfriedová), která žije se sympatickým manželem Andrewem (Brandon Sklenar) a odtažitou dcerou Cece (Indiana Elleová). Millie ke svému překvapení záhy místo získá a obratem se stěhuje k rodině.

Atmosféra v domě se však po jejím příchodu razantně změní. Ačkoli nová pomocnice dělá vše správně, její zaměstnavatelka předvádí hysterické scény kvůli malichernostem a obviňuje Millie z prohřešků, které nespáchala. Následující den se pak Nina vždycky kajícně omlouvá.

To však není jediný zvrat, na který nezasvěcení diváci narazí. Scénář Rebeky Sonnenshineové jich nabízí tolik, že i více než dvouhodinová stopáž utíká velmi svižně a dění na plátně nenudí ani na okamžik.

Film zdařile přehazuje výhybku každých pár minut, byť jen část zásadních odhalení je skutečně nepředvídatelná. Mnoho drobnějších indicií se bohužel dá snadno vytušit předem, a to zejména kvůli žánrovým klišé.

Trojice dospělých postav se totiž zamotává do vcelku typického vztahového propletence. Scénář variuje omílaná témata nevěry, mocenské dynamiky a takřka neviditelné manipulace, čemuž Feigova poněkud mdlá režie nedokáže dodat osobitější punc.

Snímek naštěstí pozvedávají některé herecké výkony, především ty ženské. Seyfriedová, která na plátně často působí nevýrazně, tentokrát naplno ukáže své vlohy. Divák jí věří polohu citově nevyrovnané trosky i plynulý přechod k chladnokrevné racionalitě.

Sweeneyová vedle své zkušenější kolegyně zpočátku tolik nevyčnívá. Po většinu času si udržuje neměnnou tvář a funguje jako spolehlivý doplněk Seyfriedové. Teprve ke konci ukáže, zač je toho loket.

Oproti ženám jsou mužské úlohy poněkud odbyté. Sklenar je spíše jen pohledný než neodolatelně charismatický, přestože právě na jeho šarmu by měl film – vzhledem k zápletce – stát. Se Sweeneyovou se nicméně průběžně stará o vtipné momenty, i když k nim tu a tam využívají i dost skřípající hlášky typu „krása je moc, úsměv je její meč“. U podobných replik není tak docela zřejmé, zda jsou komické záměrně, nebo je tvůrci mysleli vážně.

Pomocnice je velmi zábavná oddechovka, u které není třeba příliš přemýšlet. Intelektuální přesah, který by ji vyčlenil z řady obligátních thrillerů o bohatých psychopatech, od ní ostatně nikdo nečekal.