RECENZE: Na logiku zapomeňte. Thriller z útrob vorvaně je klaustrofobní i patetický

Snímek režiséra Briana Duffielda, který ve spolupráci s Danielem Krausem zadaptoval jeho stejnojmenný, do češtiny dosud nepřeložený román, vzdáleně připomíná životopisné drama Divočina z roku 2014 s Reese Witherspoonovou v hlavní roli. Jen se neodehrává na drsném treku, ale pod mořskou hladinou.

Velrybí pád obdobně pojednává o někdejším komplikovaném vztahu mezi předčasně zemřelým rodičem a dítětem. Vypráví taky o extrémních přírodních podmínkách a o síle, kterou osiřelý potomek musí najít hluboko ve svém nitru. Tíha tu padá na sotva zletilého Mitta, jehož ztvárnila vycházející hollywoodská hvězda Austin Abrams.

Otcova smrt zdrtila protagonistu o to víc, že mezi sebou měli nedořešené věci. Na jeho počest se syn vydává potápět. Jednak proto, že oceán a tamní fauna byly tatínkovým hobby, jednak aby mu – i když ten už to vidí pouze shůry – dokázal, že to bez úhony zvládne i sám.

Když se Mitt nešťastně dostane do vorvaního jícnu, zbývá mu kyslík na bezmála hodinu. Tlaková láhev, kterou má u sebe, je přitom patrně jediný záchytný bod logiky v ději.

Hrdina by se bez ní záhy udusil, nebo by mu smrt přivodily silné svalové stahy, které by mu rozdrtily kosti. O poleptání žaludečními šťávami, na něž ve filmu taky dojde, ani nemluvě. Alespoň že tato scéna disponuje větší realističností.

Přesto se nad takovými nesmysly dají díky výpravě a efektům přimhouřit oči. Tvůrcům se jimi povedlo zachytit nesmírně klaustrofobickou a takřka bezútěšnou atmosféru zvířecích vnitřností.

Film samozřejmě stojí na Abramsovi, který se teď po letech bezvýrazných vedlejších úloh ostře prosazuje v žánru strachu. Ve Velrybím pádu jej sledujeme v docela jiné poloze, než v jaké se představil v loňské Hodině zmizení či aktuálním Resident Evil.

Ač herec nedávno oslavil třicetiny, v novince pravdivě ztvárnil zhruba o deset let mladšího muže, který na plátně bojuje nejenom s kytovcem, ale zejména s vlastní nízkou sebedůvěrou.

Mohla to být poutavější podívaná, kdyby dobře nasnímané a dynamicky zpracované akční sekvence nenarušovaly příliš časté prostřihy do minulosti, které natahují přemrštěnou stopáž trvající hodinu a tři čtvrtě. Dialogy v těchto flashbacích jsou až na výjimky o ničem.

Postavy donekonečna řeší Mittův poněkud dětinský vzdor vůči otcově autoritě a jeho nepřítomnost v době, kdy onen táta v podání skvělého Joshe Brolina pomalu umíral. V jejich promluvách se odráží patos rodinných melodramat, na která si americké publikum zřejmě potrpí i dnes, přestože jde o přežitek kinematografie uplynulých dekád.