RECENZE: Milovník, ne bojovník okouzlí bolestmi i nadějemi mládí

Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary zvítězil v soutěžní sekci Proxima a z nedávno skončeného Finále Plzeň si odnesl Zlatého ledňáčka za nejlepší hraný film. A ještě před dnešním uvedením do kinodistribuce zahájil čtvrtou sezónu cyklu předpremiér Tady Vary.

Čím tento na první pohled malý snímek, který vypráví o duši mladého a promlouvá k duši libovolně starého diváka, zaujal dramaturgy přehlídek a následně i poroty?

Určitě sympatiemi, které autorka chová ke svým hrdinům, i když chybují; tento pocit dokázala s hravou lehkostí přenést na diváky.

Jemným humorem, který nedoluje smích za každou cenu, ale vyvolá spíš úsměv, jenž se téměř trvale usadí člověku na tváři, byť ani několik velmi vtipných scén, dialogů a komentářů nechybí.

A také nadějí, že to se světem ještě není tak zlé, když v něm žijí mladí lidé, kteří vstupují do dospělého života s obavami a nejistotami, ale také se schopností milovat babičku, kočku, kamaráda i dívku, pomáhat a posouvat se v životě dál.

Andrej se svým poněkud podivínským bratrancem Petrem žijí u babičky. Pomáhají jí a Andrej u ní chce zároveň najít útočiště před alkoholem, kterému propadá víc, než je zdrávo. Pod jeho veselou bezstarostností záhy odhalíme i jiného člověka, než jakým se zdá být.

Když se Andrej poprvé setká s Míšou, je tak opilý, že ji sotva zaznamená. Ani druhé setkání není z těch nejšťastnějších. Petr ji přivede domů v doprovodu a na přání jejího dost praštěného otce, který má obavy, že je Míša lesba a rád by, aby ji Péťa zkusil sbalit. Ten tedy prosí Andreje, aby po dobu návštěvy nevycházel ze svého pokoje, ale Andrej dlouho zavřený nevydrží.

Trapnost večera je přímo hmatatelná, nicméně Andreje a Míšu to lehce sblíží a brzy se do sebe zamilují. Pozvolna, přirozeně, jak to u mladých lidí bývá. Jenže aby jejich láska dál vzkvétala, nesměl by být Andrej takový pitomec. Snad má až kdesi v genech vepsán talent přitahovat průšvihy a rozvíjí ho „obdivuhodným“ způsobem.

Buchelová svým filmem konečně alespoň nabourala pocit, hraničící s jistotou, že českým a slovenským romantickým komediím je nejlepší se velkým obloukem vyhnout. Dokázala, že romantický nemusí nutně znamenat předvídatelně trapný, ale něžný až lehce zadumaný ve snech, touhách i pochybnostech jak hlavních, tak vedlejších postav.

A pokud jde o lásku, málokdy se objeví tak výstižná slova jako ta, která řekne Míša Andrejovi: „Když vidím něco pěkného, tak si vzpomenu na tebe a chci, abys tam byl se mnou.“

Slovo komedie se neodvíjí od slova hloupost, ale z přirozených dialogů, které ani v mluvě generace Z nemusí být plné vulgarismů. Přitom chování ani jazyk postav rozhodně nezavání staromilstvím. Řadou neobyčejných formálních postupů je naopak film velmi současný, dokonce bezmála průkopnický.

Buchelová si nedělá starosti s klasickou dramaturgií, skáče v časových rovinách i ve způsobu snímání, používá záběry „na výšku“, známé ze sociálních sítí, kombinuje ich-formu vyprávění s er-formou a také s titulkovým komentářem, který je často nositelem humoru. Jen výjimečně působí některé postupy rušivě, většinou do sebe až nečekaně dobře zapadají.

Neobvyklé je i střídání autorčiny pozornosti. Věnuje se v někdy dlouhých, ale obsažných záběrech hlavním postavám, náhle zacílí na vedlejší, zůstane s nimi a pak se zase vrátí zpět. Je to zajímavé, ale místy to působí překotně a lehce zmatečně.

Výběr a vedení zejména mladých herců a neherců je velmi profesionální. Adam Kubala, který se letos představil divákům jako krasobruslař Ondrej Nepela ve filmu Jakuba Červenky Šampión, dokázal v Andrejovi vykreslit mladého muže, který zatím dost ubližuje druhým, a zejména sám sobě, ale divák cítí, že si druhou šanci zaslouží.

Výborná je debutující Michaela Kostková, kterou Buchelová vybrala v náročném castingu, a která neoslňuje prvoplánovým půvabem, ale je v ní cítit opravdovost a hloubka. František Beleš (Budiž světlo, seriál Bratři a sestry) neměl v Petrovi tolik co hrát jako ti dva, ale i on se své úlohy podivínského teenagera zhostil dobře.