RECENZE: Klasika se nevrací bez důvodu. Rozum a cit vyniká dialogy i obrazem

Každý, kdo prošel středoškolskými lavicemi, nemohl tento počin z počátku 19. století, právem zařazený do literárního kánonu, minout, ať už zblízka, či zdaleka. Povinná četba ostatně bohužel umí zošklivit tituly, které si to nezaslouží. Přitom by byla škoda po debutu Austenové nesáhnout ani dlouhé roky potom, co jste studium uzavřeli.

Britská režisérka Georgia Oakleyová, jež se ujala letošního zfilmování, znovu potvrdila nadčasovost prózy, která zároveň skvěle vykresluje dobu svého vzniku. Éru, kdy sice feminismus jakožto termín ještě neexistoval, ale v níž už můžeme nacházet jeho hluboké kořeny a prvotní myšlenky.

Mladé hrdinky totiž navzdory ranám osudu, mezi něž patří nečekané zchudnutí, intriky nebo nešťastná láska, drží při sobě a současně zůstávají samy sebou. Jsou bystré, svobodomyslné a pevné ve svých názorech. A přestože se nakonec vdají, nečiní tak z pouhé existenční potřeby, ale na základě opravdových citů.

Adaptovaný scénář Diany Reidové vesměs zachovává nejdůležitější body děje. Důmyslně redukuje pouze tam, kde je to skutečně potřeba. Nezatěžuje diváky občas trochu přízemními rozhovory z předlohy. Zaměřuje se naopak na její podstatné motivy, díky čemuž je více než dvouhodinová stopáž konstantně příjemná.

Napomáhá tomu také opomenutí řady vedlejších figur. Ve filmu jich vystupuje zhruba patnáct, což je pro zajištění pozornosti a přehlednosti rovněž pro ty, co knihu nečetli, tak akorát.

Středobodem příběhu jsou sestry Dashwoodovy, jež po otcově smrti musejí spolu se svou matkou opustit domovské sídlo, které nyní opanuje jejich nevlastní bratr s chamtivou manželkou. Přicházejí navíc o značnou část jmění, načež jim pomůže jistý pan Middleton, který je ubytuje na svém pozemku.

Vedle tohoto aspektu příběhu, který přibližuje dodnes neměnné napětí v rodinných konstelacích, je samozřejmě klíčová i milostná linka. Nejstarší dcera Elinor zastupuje rozum. Ve vztazích je stoická, emoce nedává najevo a vždy počítá s horší variantou, aby se zbytečně netrápila.

Prostřední Marianne je jejím přesným protikladem. Srdce nosí na dlani, za cenu toho, že se může spálit.

Je tu též nejmladší Margaret, která má na vdavky stále dost času, přesto už dokáže trefně rozpoznat, jaké má kdo se sestrami úmysly. Ačkoli je v románu poněkud upozaděná, před kamerou se hrdě hlásí o slovo a pronáší vtipné a výstižné úvahy. Její představitelka Bodhi Rae Breathnachová je tady objevem, byť už se v menší roli ukázala v loňském Hamnetovi.

Úspěch je nicméně odvislý od výkonu Esmé Creed-Milesové, která ztvárnila nejvýraznější postavu, Marianne, a ten dopadl znamenitě. Daisy Edgar-Jonesová coby Elinor je stále spíše elegantní tvář než velká herečka, podobně jako jsme ji mohli spatřit v seriálu Normální lidi, nicméně do sesterstva dobře zapadá.

Zklamaný nebude ten, kdo se rád kochá anglickou krajinou. Na vizualitě, jež ukazuje její syrovou nádheru bez klišovitých výjevů, si tvůrkyně daly záležet. Až to budí dojem, že se publikum teleportovalo přímo do romantického obrazu.